1. Popis rukopisu

Rukopis je uložen v Rakouské národní knihovně ve Vídni se signaturou Cod. 1175.[1] Srov. záznam v online katalogu: http://data.onb.ac.at/rec/AC13954505 (citován stav z 30. 1. 2019); podrobný popis viz Schwarzenberg 1972, s. 5–10. Podle kolofonů byl psán v letech 1432–1435 pro husitského hejtmana Filipa z Padeřova, sídlícího na hradě Ostromeči, písařem Janem z Prahy, řečeným Aliapars. Pergamenový rukopis má 443 listů o velikosti 470 × 310 mm a je bohatě iluminován. Kolem roku 1600 byla bible na popud Karla staršího ze Žerotína nově převázána, při vazbě místy došlo k poškození výzdoby a marginálních poznámek seříznutím listů. Bible padeřovská obsahuje celý Starý i Nový zákon včetně Druhé knihy Ezdrášovy (3 Esd) a Listu Laodicenským (Laod) a četné biblické předmluvy, text Žaltáře je úpravou třetího biblického překladu (srov. Kyas 1997, s. 102).

Bible je psána diakritickým pravopisem s prvky spřežkového pravopisu. Používání diakritiky ve tvaru tečky je velmi pravidelné (např. grafém ẛ značící hlásku š, ṙ v platnosti hlásky ř či ż v platnosti ž), spřežka cz značící hlásky c, č je užita minimálně, taktéž spřežka cż pro hlásku č (např. cżas BiblPad 377ra), místy se objevuje rz ve funkci ř (např. rzka BiblPad 375rb). Hláska ň je výjimečně značena grafémem ṅ (např. daň BiblPad 382vb). V případech, kdy např. grafém ċ značí foném c, přepisujeme náležitě bez upozornění (např. ċtieni /ctěni/ BiblPad 356rb). Hláska t ve slovech cizího původu je někdy zapsána i spřežkou th (např. ẛathan /šatan/ BiblPad 378vb). V zápise diakritiky není písař důsledný, někdy chybí, někdy je zapsána nadbytečně (např. trnie /tṙnie/ BiblPad 376vb).

Čárka pro označení kvantity vokálu je méně častá (gſú /jsú/ BiblPad 378va; dobré /dobré/ BiblPad 375rb), někdy se na konci slova objevují gemináty pro označení dlouhých vokálů, např. digraf ij nebo ee (wymietagij /vymietají/ BiblPad 378vb; ſuſiedee /súsědé/ BiblPad 373va), výjimečná je kombinace spřežky a diakritiky (např. lidée /lidé/ BiblPad 379ra). K členění textu na věty a větné úseky je pravidelně užívána interpunkce ve tvaru tečky, zvýrazněné červeně, k označení tázacích vět slouží otazník. Začátky vět signalizují velká písmena podbarvená žlutou barvou. Červenou barvou jsou dále psány nadpisy a iniciály kapitol jsou střídavě provedeny modře a červeně. Členění na odstavce není v zápise značeno.

Rukopis je v digitalizované formě přístupný v digitální knihovně Rakouské národní knihovny.[2] Dostupný zde: http://data.onb.ac.at/rep/10028CB6; citován stav z 11. 6. 2021.

2. Specifika biblického překladu

Na překladu třetí redakce staročeské bible začal pracovat jediný autor nejspíše kolem roku 1410. Nově přeložil Starý zákon a podstatně revidoval Nový zákon. Snažil se o „jednolitý překlad s jistými překladovými typy, o jednotnou terminologii a jednotný překlad latinských výrazů“ (Kyas 1997, s. 102). Podrobnosti o latinské předloze se dozvídáme z doslovu k novému přetlumočení, který je dochován ve dvou opisech, v Bibli šafhauzské a Bibli nymburské. Podle něho byla tato redakce přeložena ze starší verze latinské Vulgáty z konce 11. století (z dobré staré biblé latinské, ješto jie bylo tři sta let a několik a dvaceti, Kyas 1997, s. 101), která byla navíc opravena podle latinského korektoria (tomu jest byla prvé opravována podlé korektora, ješto slóve oprávce biblé, tamtéž). Tato starší Vulgáta se zněním poněkud lišila od obvyklé předlohy českých biblických překladů typu Pařížské bible (tu shledáš, kterak sú na mnohých miestech biblé obecné nové pokaženy: někde slova změňována, někde výkladu přimiešeno v tekst, někde přidáno, ješto nemá býti, někde umenšováno, tamtéž). Překladatelův výběr správné, opravené latinské předlohy je provázen snahou o přesný překlad. Třetí redakce se vyznačuje „často až otrockým napodobením latinského způsobu vyjadřování“ (Kyas 1997, s. 111), čímž dochází ke ztrátě živosti překladu, kterou se vyznačovala první redakce.

Český biblický text byl také zbaven různých nebiblických textových přídavků, jako jsou vysvětlivky vlastních jmen místních a osobních a dalších neznámých reálií, které byly do starších redakcí vkládány na základě biblických komentářů. Po vzoru latinských komentovaných biblí byly komentáře a vysvětlivky přesunuty mimo hlavní text na okraj folia, čímž jsou zřetelně odděleny od biblického textu. Ve většině rukopisů třetí redakce marginální vysvětlivky zpravidla písaři kodexů opisovali současně s vlastním biblickým textem (srov. Eliáš 1971, s. 22–23, 103–146; Kyas 1997, s. 102–111). Velkou část vysvětlivek čerpal překladatel z latinského komentáře Postilla litteralis francouzského teologa a exegety Mikuláše z Lyry z 1. poloviny 14. století, podobně jako překladatelé první redakce (srov. Graciotti 1964, s. 39). České marginální vysvětlivky někdy doslovně odpovídají jeho výkladu, avšak častěji nepřebírá překladatel z Lyry celou pasáž, ale tlumočí jen začátek výkladu nebo jeho nejrelevantnější části. Mezi další prameny patřil zřejmě i latinský výkladový slovník Mammotrectus italského minority Giovanniho Marchesiniho z počátku 14. století, který vykládá obtížná slova biblického textu ve sledu biblických knih a byl v českých zemích, stejně jako Lyrova Postilla, hojně recipován (srov. Voleková 2015, s. 33, 66–71). Kromě vysvětlivek se na okrajích stran biblí třetí redakce objevují i variantní překlady.

Nejstarší doklady na překlad třetí redakce pocházejí z Postily nedělní mistra Jana Husa z roku 1413 a nacházejí se v perikopách z části Lukášova evangelia a celého Janova evangelia (srov. Kyas 1997, s. 73–77, 99). Ke třetí redakci patří nejméně jedenáct celých biblí, které mají „vcelku jednotný text na základě společné předlohy“ (Kyas 1997, s. 106), nejstarší z nich je Bible padeřovská, dokončená roku 1435. V Lukášově evangeliu však roste rozdíl mezi Biblí padeřovskou a mladší revizí třetího překladu, kterou obsahuje většina mladších rukopisů 3. redakce. V některých kapitolách se Bible padeřovská blíží ke znění druhé redakce (srov. Kreisingerová 2019, s. 106).

Co se týče užívané terminologie, překlad biblických termínů v Lukášově evangeliu převzal autor převážně z druhé redakce (srov. Kyas 1997, s. 103–105), odchyluje se např. v překladech: amen – věrně, benedicere – dobrořěčiti, daemonium – diábelstvie (vedle diábel), synagoga – sbor a neužívá již lexém příslovie. Na syntaktické rovině textu se projevuje těsný příklon k latinskému originálu např. užíváním kondicionálu (tzv. subjunktivu) ve vedlejších větách obsahových podle latinského konjunktivu (mysléchu všickni v srdcích svých o Janovi, zdali by snad on byl Kristus L 3,15, srov. cogitantibus omnibus in cordibus suis de Ioanne, ne forte ipse esset Christus). Text Lukášova evangelia obsahuje pouze jedno místo s variantním překladem, které zapsal na okraj jiný soudobý písař (podivichu se [alias zbáchu se na okraji] bývá BiblPad 377va, L 8,56). K verši L 6,12 o Ježíšově nočním bdění na modlitbách připsal hlavní písař tuto poznámku: Ó, člověče hřiešný a léní, znamenaj, jenž sě obracieš na loži tvém jako dřvi v stežeji své, viz, co pán činí (BiblPad 375vb).

3. Ediční zpracování

Bible padeřovská nebyla dosud v celistvosti edičně zpracována, zveřejněny byly pouze vybrané části. Text biblických předmluv byl zveřejněn v kritické edici těchto textů (Staročeské biblické předmluvy, 2019; Prol. 3 ad R, Prol. ad Phm, Prol. ad Hb: základní text; Prol. HierPaul, Prol. ad Pentat, Prol. ad Jos, Prol. HierGal, Prol. 1 ad Par, Prol. 2 ad Par, Prol. ad Esd, Prol. ad Tob, Prol. ad Jdt, Prol. ad Est, Prol. 1 ad Job, Prol. 3 ad Job, Prol. 1 ad Ps, Prol. 2 ad Ps, Prol. 3 ad Ps, Prol. 1 ad Pr, Prol. 2 ad Pr, Prol. ad Eccl, Prol. ad Sap, Prol. ad Sir, Prol. 1 ad Is, Prol. 2 ad Is, Prol. 1 ad Jr, Prol. 2 ad Jr, Prol. 3 ad Jr, Prol. ad Bar, Prol. ad Ez, Prol. 1 ad Dn, Prol. ad Duodec, Prol. 1 ad Os, Prol. 2 ad Os, Prol. 3 ad Os, Prol. 1 ad Jl, Prol. 2 ad Jl, Prol. 3 ad Jl, Prol. 1 ad Am, Prol. 2 ad Am, Prol. 1 ad Abd, Prol. 2 ad Abd, Prol. 1 ad Jon, Prol. 3 ad Jon, Prol. 1 ad Mi, Prol. ad Mi, Prol. 1 ad Nah, Prol. 2 ad Nah, Prol. 1 ad Hab, Prol. 3 ad Hab, Prol. 1 ad So, Prol. 2 ad So, Prol. 1 ad Agg, Prol. 2 ad Agg, Prol. 1 ad Zch, Prol. 2 ad Zch, Prol. 1 ad Mal, Prol. 2 ad Mal, Prol. 1 ad Mach, Prol. 2 ad Mach, Prol. 3 ad Mach, Prol. Damas, Prol. 1 ad Mt, Prol. 2 ad Mt, Prol. ad Mc, Prol. 1 ad L, Prol. 2 ad L: různočtení). Jednotlivé biblické knihy jsou postupně zveřejňovány v rámci edičního modulu Vokabuláře webového a Diabible.[3] Srov. [Bible padeřovská, Matoušovo evangelium]. Ed. Hořejší, Michal, Batka, Ondřej, Voleková, Kateřina. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka 2019 [cit. 11. 6. 2021]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{27938e77-2cc9-48b2-ab8d-caa144454c4d}/. [Bible padeřovská, Markovo evangelium]. Ed. Janoch, Jakub, Svobodová, Andrea. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka 2020 [cit. 11. 6. 2021]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{75b06a31-0279-4448-b12a-51b6d0d11179}/.

3.1 Lukášovo evangelium

V transkripci se řídíme obecně uznávanými edičními pravidly, ve stručnosti upozorníme na některé specifické jazykové jevy staročeského textu Lukášova evangelia. V hláskoslovné rovině respektujeme např. monoftongizaci ie > í (např. hříšník L 18,13).

Jotaci zachycujeme v krátkých i v dlouhých slabikách tam, kde je historicky náležitá, nenáležitou jotaci emendujeme. Respektujeme případy regresivní asimilace a neutralizace znělosti na konci slov. V otázkách kvantity přihlížíme k Bibli cisterciácké (New York, Pierpont Morgan Library, sign. MS M.752; dále BiblCist), zvláště tam, kde i tento pozdější pramen zachovává archaický stav, např. nazóveš (L 1,31; srov. nazuoveš BiblCist).

Ačkoli je zápis proveden poměrně pečlivě, na několika místech se objevují písařské chyby, zvl. vynechaná písmena, slova a fráze. Na ojedinělé opravy provedené samotným písařem neupozorňujeme. Jiný soudobý písař na několika místech defektní text opravil a doplnil chybějící písmena a slova na základě jiného českého nebo latinského rukopisu (např. L 4,5).

Vynechaný text oproti předloze doplňujeme podle Bible Záblatského, která obsahuje znění třetí redakce blízké Bibli padeřovské, v poznámce připojujeme znění klementinské Vulgáty (The Clementine Vulgate Project). Delší chybějící text, který nemá oporu ve variantním prameni, naznačujeme trojtečkou. Jedná-li se však o text, který je vypuštěn i ve variantních latinských pramenech, tuto skutečnost uvádíme pouze v poznámce (+ lat., nemá var.). Dále upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle kritické edice Nouum testamentum D. N. Iesu Christi Latine secundum editionem Hieronymi, I (1889–1898).

Text dělíme na verše a odstavce podle klementinské Vulgáty. V členění textu na kapitoly respektujeme stav v rukopisu, třebaže se liší od Vulgáty: tradiční předmluva k Lukášovu evangeliu, která se stala integrální součástí biblického textu (L 1–4), je vyčleněna mimo první kapitolu.[4] Srov. Staročeské biblické předmluvy, s. 84.

Literatura

The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2020).

Eliáš, Jan O. (1971): Rukopisy českých biblí v našich knihovnách, nepublikovaná disertační práce, Brno FF MU.

Graciotti, Sante (1964): La bibbia paleoboema della biblioteca di Brera, Milano.

Kreisingerová, Hana (2019): Základní problémy II. staročeské biblické redakce, disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc.

Kyas, Vladimír (1997): Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Velehrad.

Nouum testamentum (1889–1954): Nouum testamentum D. N. Iesu Christi Latine secundum editionem Hieronymi, I–III, John Wordsworth – Henry Julian White (eds.), Oxonii.

Schwarzenberg, Karl (1972): Katalog der kroatischen, polnischen und tschechischen Handschriften der Österreichischen Nationalbibliothek, Wien.

Staročeské biblické předmluvy (2019), Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Praha.

Voleková, Kateřina (2015): Česká lexikografie 15. století, Praha.