1. Popis rukopisu

Iluminovaný rukopis je uložen v Knihovně Národního muzea, signatura I D 13. Je menšího kvartového formátu (26,3 × 18,9 cm) o 288 pergamenových listech, přední a zadní předsádku pak tvoří celkem 4 papírové listy. Kožená vazba je novodobá. Podle kolofonu na fol. 261va byl opis dokončen roku 1485: Buď bohu chvála. 1485, I. H. V rukopise zapsaném kaligrafickou bastardou se střídají dvě písařské ruce. Prvního písaře vystřídal na fol. 27ra druhý písař, který pak dopsal celý zbytek Nového zákona. Ten také zapsal červeným inkoustem nadpisy a do záhlaví doplnil názvy biblických knih. V rukopise se objevuje ještě mladší ruka, která připsala do záhlaví čísla jednotlivých kapitol evangelií, na několika místech zaznamenala in margine odkazy na synoptická místa (např. přípisek Lukáš XI na fol. 6ra k Mt 6,9) a navíc doplnila celé folio 244 s koncem Třetího Janova listu a začátkem Judova listu. Rukopis je poškozen zašpiněním, vlhkostí a ohmatáním, především fol. 1r je špatně čitelné.

Rukopis je neznámého původu. Zdobí jej jedna figurální iluminace Madony s Ježíškem na fol. 1r, kterou lze podle Brodského připsat Mistru lobkovického graduálu (Brodský 2000, s. 10–11, č. 8). Začátky biblických knih pak uvozují ornamentální iniciály dobré úrovně doplněné bordurovou výzdobou. Ornamentální výzdoba rukopisu je po slohové stránce nejbližší pracem z dílny Valentina Noha z Jindřichova Hradce.[1] Na souvislost s Jindřichovým Hradcem může odkazovat i I. H. v kolofonu.

2. Obsah rukopisu

Rukopis obsahuje celý Nový zákon. Na konci rukopisu jsou připsány postní epištoly (ff. 261v–278r) a rejstřík perikop (ff. 278v–285r), poslední folia zůstala prázdná (ff. 285v–288v), pouze s narýsovaným zrcadlem pro pokračování rejstříku. Biblické předmluvy v BiblMuzMlNZ chybí.

2.1 Specifika překladu lupáčovské úpravy Nového zákona

Lupáčova úprava Nového zákona se dochovala ve čtyřech rukopisech. V Novém zákoně Lupáčově (Wien, Österreichische Nationalbibliothek, sign. Cod. 3304, po 1468) a Novém zákoně strahovském (Praha, Strahovská knihovna, sign. DB II 1, 1480–1481) se lupáčovská úprava objevuje až v epištolní části, zatímco Bible lobkovická (Brno, Moravský zemský archiv, fond G 10, inv. č. 122, 1479/1480) a Nový zákon muzejní mladší obsahují tuto úpravu v celém Novém zákoně (srov. Kyas 1997, 115; Kreisingerová 2018, s. 13–15). Tyto dva rukopisy mají k sobě velmi blízko, a to jak z hlediska formy, tak i obsahu. Titulní iluminované folio Bible lobkovické je výtvorem iluminátora Valentina Noha, z jehož dílny pochází i výzdoba o pět let mladšího BiblMuzMlNZ. Oba rukopisy mají stejné výpustky, tzv. homoioteleutona (např. část verše Mt 5,19; 10,19; 23,3; 27,58; celé verše Mt 10,33; 12,49; 16,10), BiblMuzMlNZ navíc vynechává oproti Lobkovické bibli některá slova (např. prázdný Mt 12,44). Je možné, že je přímým opisem Bible lobkovické.

Výzkum druhé redakce, provedený H. Kreisingerovou, ukázal, že Lupáčova úprava si udržovala výrazný odstup od všech starších redakcí, přesto se jimi nechala v části textu inspirovat, opakovaně se vracela až k nejstaršímu překladu 1. redakce, některá čtení ji pak spojují s revidovaným čtením třetí redakce (srov. Kreisingerová 2019, s. 162).

Co se týče užívané terminologie, Matoušovo evangelium lupáčovské úpravy se většinou shoduje s druhou redakcí (některé z překladů přejala i třetí redakce): amen – zajisté, benedictus – požehnaný, blasphemare – rúhati sě, daemonium – diábel, discipulus – učedlník, ethnicus – pekelník, evangelium – čtenie, hypocrita – pokrytec, leprosus – malomocný, paralyticus – dnú zlámaný, Pharisaeus – zákonník, publicanus – zjevný hřiešník, sacerdos – kněžie, scriba – mistr. Často přebírá znění redakce třetí: benedicere – dobrořečiti, daemonium – diábelstvie, parabola – podobenstvie, synagoga – sbor.

V Matoušově evangeliu z Nového zákona muzejního mladšího je zachyceno jediné hapax legomenon, a to deminutivum tytlíček za lat. apex ‚diakritické znaménko‘ (Mt 5,18).

3. Ediční zpracování

Nový zákon muzejní mladší nebyl dosud edičně zpracován.

3.1 Matoušovo evangelium

Matoušovo evangelium je zapsáno dvěma písaři odlišnou kombinací spřežkového a diakritického pravopisu. První písař, který zaznamenal text do začátku fol. 27ra (jeho zápis končí slovy ani anjelé nebeští Mt 24,36), užívá pravidelně diakritického znaménka ve tvaru tečky pro hlásky č, ř, ž, často i se objevuje grafém <ṫ> a <ṅ> (např. neboṫ /neboť/ BiblMuzMlNZ 2ra, wſtaṅ /vstaň/ BiblMuzMlNZ 2vb), ale hlásku š uprostřed slova většinou píše spřežkou <ſſ> (např. w bṙiſſe /v břiše/ BiblMuzMlNZ 2ra). Kvantitu vokálů značí tenkou čárkou nad písmenem (např. vſnúbena /usnúbena/ BiblMuzMlNZ 1vb), zpočátku spíše zřídka, v průběhu psaní se u něj zaznamenávání kvantity zpravidelňuje, ale i přesto není zcela důsledné a objevuje se i v nenáležitých pozicích. Proto kvantitu vokálů do jisté míry standardizujeme (především v propriích a depropriálních výrazech, např. heródeſa /Herodesa/ BiblMuzMlNZ 2vb), respektujeme však zápis dlouhého vokálu, pokud se jedná o běžnou, variantní nebo nástupnickou podobu (např. pṙygíde /přijíde/ BiblMuzMlNZ 8rb, ſhromáżdí /shromáždí/ BiblMuzMlNZ 3rb). První písař též stylem čárky odlišuje dlouhé ie a krátké ě. Pro dlouhé ie užívá spřežku <íe> s tenkou čárkou výrazně zkosenou (např. kníeżata knieżſka /kniežata/ BiblMuzMlNZ 2rb), zatímco ve spřežce <ie> v platnosti krátkého ě má znaménko formu buď pouhé tečky, nebo ozdobné, zvlněné čárky. Zřídka může být kvantita naznačena též geminátou (např. we ſpaníj /ve spání/ BiblMuzMlNZ 2va, národowee /národové/ BiblMuzMlNZ 6vb).

Druhý písař, který zaznamenal text od fol. 27ra (od slov jediné sám otec Mt 24,36) do konce evangelia a doplnil text psaný rubrikou, užívá grafémy s diakritickou tečkou ve stejném rozsahu jako první písař, dokonce se u něj častěji objevují grafémy <ẛ>, <ṡ>, avšak kvantitu vokálů a dlouhé ie značí čárkou výjimečně (např. móg /mój/ BiblMuzMlNZ 27rb, Síen /sien/ BiblMuzMlNZ 28vb). Tečku a čárku navíc užívá jako znaménko ve zdůrazňovací funkci i nad jinými literami než nad obvyklou jotou, často se objevují grafémy <ẏ>, <ý> v platnosti krátkého vokálu (např. pokrẏtcẏ BiblMuzMlNZ 27rb).

V transkripci se řídíme obecně uznávanými edičními pravidly, stručně upozorníme na některé specifické jazykové jevy staročeského textu Matoušova evangelia. Respektujeme též rozdíly způsobené jiným idiolektem obou písařů. Na hláskoslovné rovině respektujeme např.:

- diftongizaci ú > ou (psáno au, např. dnou zlámaných BiblMuzMlNZ 4ra),

- diftongizaci ý > ej (psáno ay, umej BiblMuzMlNZ 6rb),

- pokles jotace ie > é (náměséčníkóv BiblMuzMlNZ 4ra),

- dloužení vokálů, jako je dloužení kořenných slabik u tvarů aoristu (jíde BiblMuzMlNZ 12rb), dloužení ij > íj (nepříjme BiblMuzMlNZ 10rb) a jiné (např. v zímě BiblMuzMlNZ 26va),

- nástupnické vkladné -r- v čeledi mútiti (zarmútil se BiblMuzMlNZ 2ra–2rb),

- regresivní asimilaci (např. zbierají BiblMuzMlNZ 7rb, spustne BiblMuzMlNZ 12vb),

- palatalizaci -zn- > -žn- (žiežnivého BiblMuzMlNZ 28va),

- zjednodušování souhláskových skupin (měkým BiblMuzMlNZ 11rb, rosievá BiblMuzMlNZ 13va, choštišti BiblMuzMlNZ 13rb).

Zápis obou písařů je poměrně pečlivý. Oba užívají obvyklé písařské zkratky, především na konci řádků (abychō /abychom/ BiblMuzMlNZ 2ra) a v nadpisech, kde je pravidelně slovo kapitula zkracováno na ka. či k. Veškeré zkratky rozepisujeme bez upozornění. V obou zápisech již nedbáme na náležitou jotaci v krátkých slabikách tam, kde se již v 2. polovině 15. století její reálná výslovnost nepředpokládá, ale považuje se za písařskou zvyklost (např. pokúſſien /pokúšen/ BiblMuzMlNZ 3va), a na její zápis proto nijak neupozorňujeme. Naopak v kritickém aparátě zaznamenáváme velmi časté případy nenáležité jotace, kdy především první písař zapisuje dlouhý vokál í jako spřežkou <íe> (např. ku pokáníe místo ku pokání BiblMuzMlNZ 3rb, píeſem /písem/ BiblMuzMlNZ 24rb). Kromě časté nenáležité jotace emendujeme pouze ojedinělé zjevné chyby, jako jsou vynechaná písmena, zdvojené zápisy apod. Na narušená místa, která písaři opravili sami, neupozorňujeme.

Vynechaný text oproti předloze doplňujeme podle Bible lobkovické a v poznámce uvádíme příslušné znění klementinské Vulgáty (The Clementine Vulgate Project). Chybějící text, který nemá oporu ve variantním prameni, naznačujeme trojtečkou. Jedná-li se však o text, který je vypuštěn i ve variantních latinských pramenech, tuto skutečnost uvádíme pouze v poznámce (+ lat., nemá var.). Upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle kritické edice Nouum testamentum D. N. Iesu Christi Latine secundum editionem Hieronymi, I (1889–1898).

Text dělíme na verše a odstavce podle klementinské Vulgáty (The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Mt.html; citován stav z 30. 1. 2019). V členění textu na kapitoly respektujeme stav v rukopisu, i když je na jednom místě odlišný od členění ve Vulgátě (šestá kapitola začíná až veršem 6,5), zřejmě totiž reflektuje variantní členění textu v středověkých latinských rukopisech.

Literatura

Brodský, Pavel: Katalog iluminovaných rukopisů knihovny Národního muzea v Praze. Praha 2000.

The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 30. 1. 2019).

Eliáš, Jan O. (1971): Rukopisy českých biblí v našich knihovnách, nepublikovaná disertační práce, Brno FF MU.

Kreisingerová, Hana (2018): Vliv Lupáčova Nového zákona na znění českého převodu Tabulí Mikuláše z Drážďan. In: Jazyková euromozaika – místo pro divergenci/konvergenci jazyků, B. Bednaříková – D. Jensenová – P. Stůjová (eds.), Olomouc, s. 10–22.

Kreisingerová, Hana (2019): Základní problémy II. staročeské biblické redakce, disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc.

Kyas, Vladimír (1953): Dobrovského třídění českých biblických rukopisů ve světle pramenů, in: Josef Dobrovský 1753–1953, Julius Dolanský – Bohuslav Havránek (eds.), Praha, s. 227–300.

Kyas, Vladimír (1997): Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Velehrad.

Souček, Bohuslav (1967): Česká Apokalypsa v husitství, Praha.

Staročeské biblické předmluvy, Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Praha 2019.

Při vzniku práce byly využity zdroje Výzkumné infrastruktury pro diachronní bohemistiku (RIDICS, http://vokabular.ujc.cas.cz).