1. Popis rukopisu

Pergamenový rukopis je uložen v Moravské zemské knihovně, sign. Mk 1. Pochází z 40. nebo 50. let 15. století (srov. Eliáš 1971, s. 227). Je menšího foliového formátu (37,5 × 24 cm) o 572 listech (I + 567 (recte 570) + I ff.; ff. 85, 162, 484, 485 dvakrát, fol. 253 chybí), iluminovaný (obsahuje 86 ornamentálních iniciál), s renesanční vazbou z druhé poloviny 16. století nebo počátku 17. století, která je stejná jako u Duchkovy bible (srov. Eliáš 1971, s. 108; Kyas 1997, s. 91). Text je psán dvěma písaři ve dvou sloupcích zpravidla o 49 až 51 řádcích na ff. 1ra–565vb. První písař psal kaligrafickou bastardou počátku poděbradsko-vladislavského období, svoji práci ukončil již na 110. foliu. Dále, od První knihy Královské, dopsal většinu bible druhý písař kaligrafickou bastardou pokročilejšího poděbradsko-vladislavského období (srov. Eliáš 1971, s. 109, 228–231).

Na okrajích se nacházejí poměrně četné soudobé i mladší české glosy, v evangeliích jsou na některých místech připsány mladší rukou červeně odkazy na synoptická místa a je zde doplněno písmenné dělení odstavců, což svědčí o častém odborném používání kodexu (Souček 1967, s. 75; Eliáš 1971, s. 228). A ačkoli v rukopisu chybí rejstřík čtení na neděle a svátky, kodex byl zřejmě v jisté míře využíván i pro liturgické účely, protože mladší ruka přelomu 15. a 16. století nebo počátku 16. století zaznamenávala v textu růžovou, červenou a modrou barvou začátky a konce perikop (začátek vyznačen podržením prvních slov perikopy a kresbou ručičky (tzv. manicula) na okraji, konec je vyznačen podtržením posledních slov a křížkem na okraji).

Rukopis je v digitalizované formě přístupný v digitální knihovně Moravské zemské knihovny[1] Dostupné na WWW: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:b64bab02-391d-4b83-a415-d7e13845ee00; citován stav z 31.1.2020. a v digitální knihovně Manuscriptorium Národní knihovny České republiky.[2] Dostupné na WWW: http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=AIPDIG-MZKB__MK_1________49LCUBD-cs; citován stav z 31.1.2020.

2. Obsah rukopisu

Bible mikulovská obsahuje celý Starý i Nový zákon včetně Druhé knihy Ezdrášovy (3 Esd) a Listu Laodicenským (Laod). V Oktateuchu má zvláštní úpravu, dochovanou též ve Starém zákoně Zamojských a Starém zákoně klementinském ilustrovaném, která pravidelně nahrazovala výrazy hospodin a hospodinóv novými ekvivalenty pán a boží (Kyas 1997, s. 90). V úseku od Knih královských po Joba je text shodný s mladší verzí 2. redakce Bible mlynářčiny, také Žaltář s třetím překladem žalmů se shoduje s Biblí mlynářčinou a Biblí boskovickou (Kyas 1962, s. 18), v Prorocích je zvláštní mladší zpracování, znění evangelií je zcela ojedinělé, epištoly patří k 2. redakci (Kyas 1997, s. 90) a Apokalypsa má již blízko ke znění 3. redakce (Souček 1967, s. 75). Bible obsahuje též jedenáct starozákonních a patnáct novozákonních předmluv (Eliáš 1971, s. 108; Kyas 1997, s. 90; Staročeské biblické předmluvy, 2019).

2.1 Specifika překladu Markova evangelia

Znění Markova evangelia v Bibli mikulovské je samostatné, stojící stranou mimo čtyři redakce, a ojedinělé, nezachycené v jiném rukopise (srov. Kyas 1953, s. 290; Kyas 1997, s. 90). Překlad je velmi závislý na latinské předloze, což se projevuje především na syntaktické stránce textu, kdy překladatel napodobuje latinské vazby (např. obhlédáše viděti ji BiblMik 472rb, Mc 5,32: circumspiciebat videre eam). Participia jsou překládána přídavnými jmény slovesnými (uzřel jest hřmot a plačície a pějície mnoho BiblMik 472rb, Mc 5,38: videt tumultum, et flentes, et eiulantes multum). Podobně doslovně jsou vyjádřeny i latinské ablativy absolutní, které jsou překládány vazbou genitivu nebo dativu s příčestím nebo přídavným jménem slovesným (A učiněného svátku, počal jest Ježíš BiblMik 457vb, Mc 6,2: et facto sabbato coepit; A sstupujícím jim s hory, přikázal jest jim BiblMik 474va, Mc 9,8: Et descendentibus illis de monte, praecepit illis). Ve vedlejších větách obsahových jako ekvivalentu latinského konjunktivu užívá autor v češtině kondicionálu (počal jest jim praviti, co bylo by jemu přijíštie BiblMik 475va, Mc 10,32: coepit illis dicere quae essent ei eventura; poznáváte, že v blízce bylo by léto BiblMik 477rb, Mc 13,28: cognoscitis quia in proximo sit aestas). V překladu se nezřídka objevují jednoduché minulé časy, zvláště latinské imperfektum překládá zpravidla českým nedokonavým slovesem v imperfektu (např. učedlníkóm svým vykládáše všecko BiblMik 471vb, Mc 4,34: discipulis suis disserebat omnia). Pro ukončený děj v minulosti je někdy místo složeného préterita užit aorist (např. přišli sú k Ježíšovi a uzřechu toho BiblMik 472ra, Mc 5,15: veniunt ad Iesum: et vident illum). V textu nacházíme i tvary plusquamperfekta pro vyjádření předčasnosti (např. vypravili sú jim, kteříž viděli biechu BiblMik 472ra, Mc 5,16: narraverunt illis, qui viderant).

Co se týče užívané terminologie, v Markově evangeliu Bible mikulovské jsou užívány až na výjimky stejné biblické termíny jako v Matoušovu evangeliu. Většinou se shodují s druhou redakcí (některé z ekvivalentů přejala i třetí redakce): benedictus – požehnaný, blasphemare – rúhati sě, discipulus – učedlník, evangelium – čtenie, hypocrita – pokrytec, leprosus – malomocný, parabola – příslovie, paralyticus – dnú zlámaný, Pharisaeus – zákonník, sacerdos – kněžie, scriba – mistr; ojediněle pak se třetí redakcí: daemonium – diábelstvie, synagoga – sbor. Vlastní ekvivalent klade překladatel v těchto případech: amen – jistě, benedicere – dobrořěčiti. Rozdílů v terminologii oproti Matoušovu evangeliu je málo, patří k nim překlad: publicanus – zjevník (Mc) × zjevný hřiešník (Mt), což je dáno tím, že v Markově evangeliu se slovo publicanus vyskytuje pouze ve spojení publicani et peccatores (Mc 2,15–16), které překladatel jednotně převádí souslovím zjevníci a hříšníci (BiblMik 470vb).

V Markově evangeliu se nachází několik ojedinělých slov: slovesa obžalovávati ‚obžalovávat‘ (Mc 15,3; Mc 15,4), připodobiti ‚připodobnit‘ (Mc 4,30)[3] V staré češtině jsou doložena jen perfektiva připodobnati, připodobniti., rozděrovati ‚roztrhávat‘ (Mc 7,13; Mc 9,25), substantivum obdržovánie ‚získávání, nabývání‘ (Mc 12,40), adjektivum pravoumný ‚dobromyslný‘ (Mc 10,49). Dále pak se zde vyskytují slova řídká (např. sžerovati Mc 12,40), z nichž adj. neumývalý (Mc 7,2) je doloženo jen v památkách moravské provenience.

3. Ediční zpracování

Bible mikulovská nebyla dosud v celistvosti edičně zpracována, zveřejněny byly pouze vybrané části. Text prorockých knih byl zařazen do variant v kritické edici staropolské Bible královny Žofie (Biblia Królowej Zofii (Szaroszpatacka) wraz ze staroczeskim przekładem Biblii, 1–3, 1965–1971) a text biblických předmluv byl zveřejněn v kritické edici těchto textů (Staročeské biblické předmluvy, 2019; Prol. 3 ad Mal, Prol. 2 ad 1 C, Prol. 3 ad 2 C, Prol. 1 ad C, Prol. ad 1 Th, Prol. ad 2 Th, Prol. ad 1 T, Prol. ad 2 T, Prol. ad Tt, Prol. ad Phm, Prol. 3 ad A: základní text; Prol. 1 ad Job, Prol. 1 ad Is, Prol. 2 ad Is, Prol. 1 ad Jr, Prol. 2 ad Jr, Prol. 3 ad Jr, Prol. ad Lam, Prol. 2 ad Am, Prol. 1 ad Abd, Prol. 1 ad Mach, Prol. 3 ad R, Prol. 1 ad G, Prol. ad E, Prol. 1 ad Ph, Prol. ad Hb: různočtení). Jednotlivé biblické knihy jsou postupně zveřejňovány v rámci edičního modulu Vokabuláře webového.[4] Srov. [Bible mikulovská, Matoušovo evangelium]. Ed. Sedláčková, Anna, Voleková, Kateřina. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka 2019 [cit. 18. 2. 2020]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{9e8f6409-9a00-4a24-b0a3-42f53de47b04}/.

3.1 Markovo evangelium

Markovo evangelium je psáno druhým písařem Bible mikulovské na ff. 469vb–479rb. Nadpisy kapitol byly provedeny červeně římskou číslicí, před první kapitolou stojí pouze nadpis k evangeliu (Počíná sě Čtenie svatého Marka). Iluminovaná iniciála stojí na začátku evangelia (P-očátek 469vb). Zápis písaře je svébytný, píše kombinací spřežkového a diakritického pravopisu. Znaménka nad písmeny užívá jak v diakritické funkci (geżiṡ /Ježíš/ BiblMik 470rb, leżieẛe /ležieše/ BiblMik 470va), tak ve funkci zdůrazňovací (např. vlasová čárka nad i, nebo tečka nad c ve slově wẛeċko /všecko/ BiblMik 476ra), proto na zdánlivě nadbytečné nebo chybějící znaménko v přepisu neupozorňujeme. Spřežky pro zápis konsonantů jsou v zápise využívány méně (např. duſſi /duši/ BiblMik 474rb, nakrzi /na kři/ BiblMik 476va, necztli /nečtli/ BiblMik 476va). Kvantitu vokálu í na konci slova písař nezřídka naznačí geminátou (např. w lodij /v lodí/ BiblMik 470ra) nebo čárkou nad písmenem (mnozý /mnozí/ BiblMik 472ra). Písař se snažil zachovávat pravidelné okraje sloupců, nejčastěji proto vyplnil konec řádku grafickou značkou ve tvaru prostého i, případně využíval k ušetření místa písařských zkratek nebo naopak spřežek a geminát k rozšíření zápisu (např. kdyzz| BiblMik 471rb, gmeo| BiblMik 474va, vchcho| BiblMik 478ra). V edici na tyto čistě grafické jevy neupozorňujeme. Pro značení hranic vět užívá velká písmena a jediné interpunkční znaménko, a to svislici.

V transkripci se řídíme obecně uznávanými edičními pravidly, stručně upozorníme na některé specifické jazykové jevy staročeského textu Markova evangelia. Na hláskoslovné rovině respektujeme např.:

- jotaci v krátkých slabikách, je-li v rukopisu naznačena (objevuje se pravidelně v reflexivu sě a dále spíše ojediněle, např. pokúšěn bieše BiblMik 470ra, Mc 1,13; otcě BiblMik 470ra, Mc 1,20 aj.; postřětl BiblMik 471vb, Mc 5,2);

- neprovedení změny šč > šť (např. odpuščenie BiblMik 470ra, Mc 1,4; vyčiščuje BiblMik 473va, Mc 7,19), což je typické pro moravské dialekty (srov. Gebauer 1894, s. 522);

- ztrátu jotace ie > é (např. vycházéchu BiblMik 470ra, Mc 1,4);

- zjednodušování souhláskových skupin;

- výslovnostní asimilaci: jď > nď (vyndi BiblMik 470rb, Mc 1,25), a výjimečně i následnou změnu nď > ňď (vyňdi BiblMik 474vb, Mc 9,24).

Z morfologických změn ponecháváme různé novotvary, např. palatalizované ň v nom./ak. sg. u substantivních i-kmenů f. (daň BiblMik 471vb, Mc 12,14; žeň BiblMik 471vb, Mc 4,29), které je v rukopise naznačeno diakritickou tečkou; analogický tvar připali sú podle připal jest místo připěli jsú (BiblMik 473rb, Mc 6,53); novotvar přijachu aoristu slovesa přijieti místo přijěchu (Mc 4,36). Na rovině morfo-syntaktické se objevuje infinitiv místo supina po slovesech pohybu (odšel jest na horu modliti sě BiblMik 473ra, Mc 6,46).

Zápis je pečlivý, písařské chyby nacházíme ojediněle, většinou se jedná o opakování slova (wſtala g(eſ)t wſtala g(eſ)t 472va) nebo o vypuštění části verše kvůli tzv. homoioteleuton (např. Mc 7,27). Text je bez přepisů a výrazných korektorských zásahů, vynechané slovo písař dopsal na okraj folia (např. každý BiblMik 475ra).

Emendujeme pouze ojedinělé zjevné chyby a na písařovy opravy neupozorňujeme. Vynechaný text oproti předloze nedoplňujeme, pouze ho naznačujeme trojtečkou a v poznámce uvádíme příslušné znění klementinské Vulgáty.[5] The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Mc.html; citován stav z 31. 1. 2020. Upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle kritické edice Nouum testamentum D. N. Iesu Christi Latine secundum editionem Hieronymi, I (1889–1898).

Text dělíme na verše a odstavce podle klementinské Vulgáty. V členění textu na kapitoly respektujeme stav v rukopisu, i když je na několika místech odlišný od členění ve Vulgátě, zřejmě totiž reflektuje variantní členění textu v středověkých latinských rukopisech: 6. kapitola začíná až veršem Mc 6,2; 9. kapitola začíná posledním veršem 8. kapitoly (Mc 8,39). Respektujeme klementinskou Vulgátu i v členění a počítání veršů 9. kapitoly (Mc 9,1: Et post dies sex assumit Iesus Petrum, et Iacobum, et Ioannem, et ducit illos in montem excelsum seorsum solos, et transfiguratus est coram ipsis × Mc 9,49: Bonum est sal: quod si sal insulsum fuerit, in quo illud condietis? Habete in vobis sal, et pacem habete inter vos).

Literatura

The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: <http://vulsearch.sourceforge.net> (citován stav z 31.1.2020).

Eliáš, Jan O. (1971): Rukopisy českých biblí v našich knihovnách, nepublikovaná disertační práce, Brno FF MU.

Gebauer, Jan (1894): Historická mluvnice jazyka českého. Díl 1. Hláskosloví, Praha – Vídeň.

Kyas, Vladimír (1953): Dobrovského třídění českých biblických rukopisů ve světle pramenů, in: Josef Dobrovský 1753–1953, Julius Dolanský – Bohuslav Havránek (eds.), Praha, s. 227–300.

Kyas, Vladimír (1962): Česká předloha staropolského žaltáře, Praha.

Kyas, Vladimír (1997): Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Velehrad.

Souček, Bohuslav (1967): Česká Apokalypsa v husitství, Praha.

Staročeské biblické předmluvy, Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Praha 2019.

Staročeský slovník, 1–26. Praha 1968–2008.

Biblia Królowej Zofii (Szaroszpatacka) wraz ze staroczeskim przekładem Biblii, 1–3, Stanisław Urbańczyk – Kyas (eds.), 1965–1971.

Při vzniku práce byly využity zdroje Výzkumné infrastruktury pro diachronní bohemistiku (RIDICS, http://vokabular.ujc.cas.cz).