Zásady transkripce

Při transkripci vycházíme z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů Aleny M. Černé a Borise Lehečky (Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2015). Předložená edice je vhodná především pro výzkum hláskoslovných, tvaroslovných, lexikálních či syntaktických charakteristik památky.

Grafika a pravopis

Český text je tištěn švabachem, latinské impresum je tištěno antikvou. Na začátku textu na f. A1v je použita zdobená iniciála „P“. V titulu a incipitu na f. A1rv je uplatněna fraktura různé velikosti. Zmíněné prostředky zvýraznění jednotlivých částí textu předlohy nejsou v elektronické edici reflektovány.

Předlohový text se skládá z jednotlivých zpráv, z nichž některé jsou odděleny od sebe volnými řádky, jež v transkripci nejsou zachyceny, stejně jako často používaná značka odstavce či fleuronu vyskytující se na f. A1r a B4v. Původní dělení na zprávy nahrazujeme členěním na odstavce v souladu se současným územ.

Základním interpunkčním znaménkem v tisku je virgule, při jejímž používání se tiskař pravděpodobně řídil pauzovými principy (např. <Také gſme ſe na tom wſſickni třij Stawowé ſneſli a ſwolili/ že Břetiſlawowi z Ryzmbergka a z Sſwihowa/ po Zatčenij y před Zatykači roku přidáwáme až do So. Giřij nayprwé přijſſtijho/ tak aby tim wolněgij s Wěřiteli ſwými ſe ſmluwiti a gim práw ɓýti mohl> B3v). Ve stejné funkci je ve třech případech uplatněna dvojtečka (<pro kteraužto Saudowé těžce držeti ſe a Lid k nim ſgijžděti ɓudau mocy: Z té přijčiny Saudůw Zemſkého Menſſijho do Vterého před Suchými dny Poſtnijmi: A o Sſkody vtratnij a nákladnij/ o Pruowody a Počty a Wklady/ do Středy po Prowodnij Neděli: A Wětſſjho do Pátku Suchých dnj Poſtnjch.> B3r). Comma se vyskytuje pouze v latinském impresu (<Excuſum Pragae, Cum Gratia & Priuilegio Sacrae Regiae Maieſtatis, apud Georgium Melantrichum.> A1r). Pro označení konce věty je používána výhradně tečka. Častým interpunkčním znaménkem je též větší mezera. Dělení slova na konci řádku je označováno rovnítkem či není signalizováno vůbec. V edici veškerou interpunkci upravujeme v souladu se současným územ.

Pro text Tito artikulové je příznačný vyšší výskyt velkých písmen typický pro český raně novověký tiskařský i písařský úzus. S majuskulí jsou zaznamenána především substantiva, zejména propria a konkréta, v menší míře též abstrakta (např. <od ſwých Panuow Liſty pod gich Pečetmi měli> B1v, <že ſe z předeſſlého Swolenij o tom tijmto Sněmem propauſſtijme/ tak aby při Starých Měrách/ Wahách a Loktijch/ yakž w kterém mjſtě a Kragi od Starodáwna toho vžijwali geſſtě vžijwati mohli> B2r). S velkým písmenem jsou tištěna i některá další plnovýznamová slova, mj. adjektiva, slovesa, adverbia či číslovky (např. <A wſſak Obilná Mijra> B2r, <aby ſe Sſacowali> A2r, <oſobně a Weřegně> A4v, <s gednoho Tiſýce kop groſſuow Cžeſkých/ puol Třetij kopy groſſuow Cžeſkých Welmj mnoho> A4r). V předložené edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u tzv. nomina sacra (např. Pána Boha A1v).

Vokalická délka je v předloze zpravidla značena v souladu s dobovým tiskařským územ. V edici ponecháváme původní značení kvantity. Transkribujeme tedy <nayprwé> jako najprvé A3r, <poněwádž> jako poněvádž B3v, <třij> jako tří B3r atd. Předlohy se držíme i v těch případech, kdy v tisku dochází ke kolísání v označování kvantity ve stejných pozicích či u stejných výrazů (např. <Padeſátého/ Cžtwrteho> A1r, <dáwánij> A3v, <dáwanij> A3v, <Zatýkači> B1v, <Zatykači> A4v). Vedle standardních diakritických znamének je délka fonému /é/ ve čtyřech případech signalizována zdvojenou literou <e> (<Artykulowee> A1r, <každeeho> B2r, <Leenu> B3r, <Stawowee> B4v).

Grafém <v> vyskytující se na začátku slova transkribujeme grafémem <u>. Přepisujeme tedy <vznánij> jako uznání A3v, <vgmy> jako ujmy B2r, <Vrocých> jako urocích A2r atd.

Při záznamu fonémů /i/ a /í/ po grafémech «d», «n», «t», «b», «l», «m», «p», «w» je v tisku v souladu s dobovým územ uplatněno etymologické či fonetické psaní. Po grafémech «č», «š», «ž» «g» a «ř» jsou téměř výhradně zaznamenávány grafémy «i», «j» či «ij», jedinou výjimkou je proprium cizího původu <Gyglanger> B3r. Po grafémech «h», «ch», «k», «r», «c», «s», «z» je v necelých 100 % případů použit grafém «y». Odchylky od popsaného postupu při zápisu fonémů /i/ a /í/ ve zmíněných pozicích jsou velice vzácné (např. <Artykul> B1r, <Richtáři> A2r). V pozici po «š» jsou grafémy «y» a «ý» uplatněny vedle grafémů «i», «ij» či «j» v poměru přibližně 7 : 3 (např. <wſſyckni> A1v, <ſſýře> A2r, <Mladſſý> A3v, <wſſickni> A1v, <Mladſſij> B2v). Foném /í/ je povětšině zaznamenáván ligaturou <ij>, někdy též grafem <j>, v poměru přibližně 9 : 1. Fonémy /i/ a /í/ ve všech pozicích transkribujeme v souladu se současnými pravidly.

Diftong /ou/ je vždy zaznamenán digrafem <au> a transkribován digrafem <ou>.

Psaní konsonantů v Těchto artikulech odpovídá raně novověkému úzu, pro nějž byl vedle základní varianty označování vybraných hlásek příznačný omezený výskyt dalších možností jejich záznamu.

Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je grafém «c». Avšak na konci slova výrazně převažuje spřežka <tz> (např. <wůbetz> A1v, <wědautz> A1v, <wětz> A1v). Poměr výskytů digrafu <tz> i grafu <c> v této pozicí činí přibližně 5 : 1.

Dominantní variantou zápisu konsonantu /č/ je graf <č>, majuskule jsou pravidelně zaznamenávány digrafem <Cž> (např. <Cžtwrteho> A1r, <Cžlowěk> A2v).

Základní podobou záznamu fonému /ř/ je grafém «ř», pro tisk velkých písmen se používá výhradně digraf <Rž> (např. <Ržijčan> A3v, <Ržád> B1r).

Foném /ž/ se systematicky tiskne pomocí grafému «ž», pouze jednou se v pozici před vokálem objevuje majuskulní grafém «Z» (<Zinkowech> B2v).

Konsonanty /ď/ a /ň/ jsou ve všech pozicích označovány grafémy «ď» a «ň». Hláska /ť/ se v textu objevuje pouze dvakrát, pokaždé v pozici před vokálem, a je vždy zaznamenána spřežkou <ti> (<Křeſtianſtwa> A2r, <Měſſtian> A3r).

Konsonant /t/ je ojediněle zachycen spřežkou <th> (např. <Létha> A1r, <Kolowrath> B4r).

Pro označení souhlásky /j/ je nejčastěji používán grafém «g»; v pozici před vokálem /a/ je uplatňován výhradně grafém «y» (např. <yakých> A1r, <přiyal> B1v, <Yakož> B3v). Kromě toho je grafém «y» pravidelně tištěn v pozici na konci slova (např. <proday> B1r, <gey> B1v) a při záznamu kombinace vokálů /aj/ v pozici před konsonantem (např. <naymilegſſýho> A1v, <nayde> A2v, <gednoſtayně> A3r). Při záznamu kombinace vokálů /aj/ v pozici před samohláskou je uplatňován graf <g> (např. <znagijtz> A2r, <Kragijch> A3v, <Mageſtatuo> B4v). Majuskulní graf <J> je použit v souladu s dobovým územ u vlastních jmen cizího původu (např. <Jan> A3v, <Jakub> A3v), ojediněle též v pozici na začátku slova před vokálem (<Jakož> B1r). Grafém «g» je dále použit pro záznam konsonantu /g/ (např. <Groſſuow> A3r, <Sſtanpergara> B3r).

Při záznamu hlásek /f/, /m/, /p/ a /s/ se vedle dominantních podob «f», «m», «p» či «ſ» ojediněle vyskytují gemináty <ff>, <mm>, <pp> i <ſſ> (např. <Wolff> B3r, <Sſorndorffu> B3r, <neffedrowal> B3v, <Summu> B4r, <Lippý> B2v, <Měſſtech> A3r, <Sſtolowánijm> A4r).

Zdvojená hláska /š/ je označována kombinací grafů <žſſ> (např. <wyžſſýho> A3v, <Naywyžſſý> B2v).

Konsonant /b/ je označován grafy <b> a <ɓ> v poměru přibližně 3 : 1, a to i ve stejných výrazech (např. <neɓ> A2v, <ɓýti> A2v, <Pakliɓy> A4r, <neb> A3r, <býti> A3r, <Pakliby> A1r).

Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci konsonantů upravujeme Melantrichův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou.

Římské číslice transkribujeme pomocí arabských číslic. Přepisujeme tedy <Létha eč LIIIo.> jako léta etc. 53. A4v, <XV groſſuow> jako 15 grošuov A4v atd. Arabské číslice nerozepisujeme. Číslovky psané slovy ponecháváme v původní podobě. Proto se v edici může vyskytnout číslice a slovní záznam číslovky vedle sebe (např. z jednoho tisíce kop grošuov českých 3 kopy grošuov českých A3r).

V tisku se objevují české a latinské zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použito diakritické znaménko, tečka či dvojtečka. Zkratky jsou při transkripci rozepisovány, tj. <gro: Cžeſ:> jako grošů českých A4r, <zběhlȳ> jako zběhlým A4r, <So.> jako svatého B3r atd. Nerozepisujeme pouze zkratku <eč>, jíž transkribujeme v podobě etc.

Bezvýhradně podle dnešního úzu upravujeme i hranice slov, především u kompozit či výrazů vzniklých splynutím původně samostatných lexikálních jednotek. Transkribujeme tedy <Arcy Knijže> jako arcikníže A1v, <kteřijžby> jako kteříž by A2r, <a neɓ> jako aneb A2r atd.

Hláskosloví

V Těchto artikulech se podobně jako v jiných pramenech z poloviny 16. století vyskytují starší a nástupnické varianty jednotlivých hlásek či hláskových jevů, mladší podoby se však zpravidla objevují v omezené míře vedle starších.

Protetické /v/ je zaznamenáno u necelých 3 % lexémů s původním iniciálním /o/ (např. <wobilných> B2r, <Woldřich> B2v).

Diftongizace původního iniciálního /ú/ je v tisku provedena pouze u substantiva outerý (<Auterý> A4v, B1r), vedle něhož se vyskytuje i nediftongizovaná podoba (<Vterého> B3r). V jiných pozicích je diftongizace /ú/ > /ou/ provedena důsledně, jedinou výjimkou je výraz všemohúcí (<wſſemohúcýho> A1v, <wſſemohúcý> B3r).

Záznam diftongu /aj/ (/ej/) < /ý/ je v tisku ojedinělý a objevuje se nejčastěji v pozici uprostřed slova ve výrazech či toponymech, u nichž byl podobný typ záznamu typický pro raně novověký tiskařský a písařský úzus (např. <wayſſe> A3v, <Tayně> B2v, <Tayřow> B4r), dále je tento diftong ojediněle zachycen v koncovce (<tayž> B4r) jako synonymum nediftongizované varianty (<týž> B2r). Změna diftongu /aj/ > /ej/ není v tisku reflektována, v odpovídajících pozicích je uplatněn pouze digraf <ay> (např. <naymilegſſýho> A1v, <Haytman> B2v, <Nazaytřij> B3r).

Zúžený vokál /í/ < /é/ se vyskytuje pouze dvakrát, a to v koncovkách toponym (<na Dobrý> A3v, <z Lippý> B2v).

Poměr výskytu diftongu /uo/ a monoftongizovaného vokálu /ů/ < /uo/ činí přibližně 9 : 1, přičemž starší a novější podoba jsou používány i ve stejných slovech (např. <wuobec> A1v, <Stawuow> A3r, <wůbetz> A1v, <Stawůw> A4v).

Mezi záznamy starších hláskoslovných variant jednotlivých výrazů patří i depalatalizované podoby (např. <Cželed> B1v, <Pečetmi> B1v) vedle ojediněle se vyskytujících novějších tvarů (např. <Cželeď> B1v).

Předpony s a z jsou v textu použity v souladu s dobovým územ. Předložky s a z se v jednotlivých případech uplatňují jako synonymní (např. <s gednoho Tiſýce kop> A4r, <z Tiſýce kop> A4r).

V podobách typických pro raně novověký úzus <držán> A1r a <držáno> B3v lze předpokládat změnu /e/ > /a/ po měkké souhlásce či změnu /e/ > /a/ na základě analogie s pasivním participiem typu psán. Kromě toho se v textu uplatňuje podoba příčestí trpného <zawřijni> A1r rozšířená v dobovém úzu.

Vlastní jména cizího, především německého původu, jsou v tisku zpravidla zaznamenávána v české pravopisné a hláskové úpravě (např. <Lorence Sſradýna z Sſorndorffu> B3r, <Wolffa Sſtanpergara z Sſtanpergku> B3r).

V předložené edici zachováváme hláskoslovná specifika originálu a transkribujeme výše zmíněné podoby jednotlivých výrazů v souladu s předlohou.

Morfologie

V Těchto artikulech stejně jako v řadě soudobých pramenů se nejednou vyskytují vybrané synonymní koncovky či tvaroslovné podoby výrazů patřících k jednotlivým slovním druhům.

V nominativu plurálu všech vzorů životných a neživotných maskulin se vedle koncovek -y, -i, -é přibližně v 50 % případů vyskytuje flexe -ové (např. <Farářowé> A2r, <Kláſſterowé> A2r).

V genitivu plurálu maskulin dominuje starší koncovka -uov (např. <hřijchuow> A1r, <Panuow> A2v), novější flexe -ův se v textu objevuje pouze šestkrát (např. <Panůw> A2r, <Statkůw> A3v), kromě toho se dvakrát vyskytuje alomorf -uo (<groſſuo> B4v, <Mageſtatuo> B4v).

V lokálu plurálu maskulin a neuter jsou uplatněny koncovky -ích a -ech (např. <gruntijch> A1r, <platijch> A2r, <Vrocých a Liſtech> A3r, <Wánocech> A4r, <Gruntech> B3r).

U infinitivních tvarů je použita výhradně přípona -ti.

Préteritum 3. osoby je ve většině případů tvořeno pomocí l-ového příčestí s auxiliárem (např. <yakž geſt ſe kde která Cželeď zgednala> B1v, <geſt počet držel> B4r).

Tvary antepréterita se v textu užívají náležitě (např. <pod Pokutau předeſſlau Sněmem wyměřenau/ a tak yakoby ſe giž vwázanj w Statek ɓylo ſtalo/ a Liſt obrannij ɓyl wyſſel> B1r).

Přechodníkové konstrukce nejsou vždy použity v gramatické shodě (např. <gedenkaždý/ y wſſickni wůbetz [...] hřijchuow a oplzloſtij přeſtanauce> A1v, <wědautz o nich toho nepřetrhl> A1v, <znagijtz toho potřeby ɓýti/ na tomto gſme ſe wſſyckni Třij Stawowé ſneſli> A2r, <A tak ſe každý těmi Liſty přiznawacými/ pod Pečetij ſwau/ přigma to k ſwému Swědomij> A2v).

Ve všech zmíněných případech text neupravujeme, v edici ponecháváme všechny použité morfologické tvary v souladu s předlohou.

Lexikum

Všechny lexémy vyskytující se v Těchto artikulech jsou zachyceny v lexikografických příručkách z 1. poloviny 16. století a dalších pramenech ze stejného období. Mezi slova přejatá z němčiny a latiny pravděpodobně během 15. století či v první polovině 16. století patří především právní a finanční termíny (např. <Jnſtrukcij> A2r, <handle> A2v, <Sſos> A3r, <Sſacuňk> A3v, <Priwilegia> B2r, <Preſident> B2v, <neffedrowal> B4r). Kromě toho jsou slova cizího původu, která se nejpozději v 15. století stala pevnými součástmi českého lexikálního systému, použita pro označení pojmů z náboženského tematického okruhu (např. <Preláti/ Opatowé/ Proboſſtowé> A2r, <do Kaply> B2r).

Syntax

Sloveso je v Těchto artikulech zpravidla kladeno na konec věty hlavní (např. <Tito Artykulowee na Sněmu Obecnijm/ kterýž držán byl na Hradě Pražſkém/ při přijtomnoſti geho miloſti Králowſké/ Létha Páně Tiſýcého/ Pětiſtého/ Padeſátého/ Cžtwrteho/ w Pondělij po Swatém Bartholoměgi Apoſſtolu Božijm/ odewſſech Třij Stawuow ſwoleni a zawřijni gſau.> A1r, <Též také/ yakož geſt Wáclaw Maſſtiowſký z Kolowrath/ na wſſecky tři Stawy žádoſt wzložil/ geſtli že ɓude mocy ſobě při geho miloſti Králowſké obgednati/ aby gemu geho miloſt Králowſká k prwnijm Sumám/ na Zámek Tayřow/ kdyžby toho čas přiſſel/ a žeby tayž Zámek Tayřow wyplatil/ Sto kop groſſuow čeſkých připſati ráčil.> B4r).

V opisném pasivu se v textu objevuje výhradně příčestí trpné (např. <dotčeno geſt> A2r, <zprawiti powinen geſt> A2v).

Pokud jde o postavení přívlastku shodného vůči rozvíjenému jménu, v Melantrichově tisku převažuje postpozice (např. <na Sněmu Obecnijm> A1r, <na Hradě Pražſkém> A1r, <s Komorau ſwau> A2r). Nejsou ovšem ojedinělé ani případy antepozice přívlastku (např. <w některých předeſſlých Sněmijch> A1v, <k ſwému Swědomij> A2v) či postavení rozvíjeného jména mezi částmi postupně rozvíjejícího přívlastku (např. <geho miloſt Králowſká> A2r, <plný Saud Zemſký> A1v).

Příklonka se bývá kladena před sloveso (např. <aby ſe Sſacowali> A2r, <doložiti a ſe přiznati> A2v), častěji se však vyskytuje v pozici za prvním přízvučným slovem ve větě (např. <A to ſe též má po Měſtech a Měſtečkách dáti po trzých prowolati> B3v, <Také gſme ſe na tom wſſickni třij Stawowé ſneſli a ſwolili> B3v).

Dále se v textu objevují nepravé vztažné věty typické pro raně novověkou produkci (např. <A tito Bernijcy k wybijránij dotčené pomocy a Berně woleni gſau. Z Stawu Panſkého/ Pan Jan Mladſſý z Ržijčan/ na Koſowě Hoře. Z Rytijřſtwa/ Giřijk Zďárſký ze Zďáru/ na Dobrý. Z Pražan a z Stawu Měſtſkého/ Miſtr Jakub Rokycanſký z Warwažowa/ Měſſtěnin Stareho Měſta Pražſkého. Kterýmžto za Prácy dáno ɓýti má/ Oſobě z Stawu Panſkého dwě Stě kop groſſuow Cžeſkých. Z Stawu Rytijřſkeho/ půl druhého Sta kop groſſuow Cžeſkých. A z Stawu Měſtſkého/ gedno Sto kop groſſuow Cžeſkých.> A3v).

Ve spojeních obsahujících negaci se užívá výhradně genitiv záporový (např. <toho nepřetrhl/ a gich nezaſtawil> A1v, <platuow na Statcých Pozemſkých neměli> A2r, <Cykánuow netrpěl/ neffedrowal a nepřechowáwal> B3rv).

Ve větách vztažných se používá výhradně relativum kterýž či kterýžto (např. <Swobodnj Richtáři/ kteřjž> A2r, <o kteraužto Sūmu> B4r).

Ve vedlejší větě účinkové je uplatněna spojka takže (<tak žebychō ſami ſebau oſobně a Weřegně hnauti muſyli> A4v).

Ve vedlejších větách časových jsou použity výhradně spojky vytvořené ze základu k- (např. <yakýžkoli geho miloſt Králowſká Ržád w tom wybijránij Poſudnijho/ pokudž naypořádněgij a neb navžitečněgij ɓýtiby mohlo/ vſtanowiti ráčij> B1r).

Ve vedlejších větách podmínkových reálných jsou spojky jestliže a kdyžby použity jako synonyma (např. <Též také/ yakož geſt Wáclaw Maſſtiowſký z Kolowrath/ na wſſecky tři Stawy žádoſt wzložil/ geſtli že ɓude mocy ſobě při geho miloſti Králowſké obgednati/ aby gemu geho miloſt Králowſká k prwnijm Sumám/ na Zámek Tayřow/ kdyžby toho čas přiſſel/ a žeby tayž Zámek Tayřow wyplatil/ Sto kop groſſuow čeſkých připſati ráčil.> B4r).

V obsahových větách oznamovacích se objevuje výhradně spojka jakž (např. <w táž ſlowa/ yakž předeſſlými Sněmy prwé zapſáno geſt> A3r, <Liſty Zatykacý wydáwány/ yakž na hoře napſáno ſtogij/ ɓýti magij.> A4v).

V souvětí vylučovacím je uplatněna dvojice spojek buď – neb (<buď prwnjho neɓ druhého dijlu> A4r).

Stylistické prostředky

Stylistické prostředky v dobových rétorických příručkách označované jako tropy jsou v Melantrichově tisku vzácné. Patří mezi ně především synekdocha (např. <proti nepřijteli wſſeho Křeſtianſtwa Turku> A2r) a metonymie (např. <Farářowé kteřijž na Farách gſau/ y ginij Kláſſterowé> A2r, <zpuoſobem/ kterýž Lidſká leſt wymyſlitiɓy mohla> A3v).

Často používanou figurou v Těchto artikulech je synonymie. Amplifikační synonymie, tj. postavení dvou domácích výrazů s podobným významem vedle sebe (např. <hřijchuow a oplzloſtij> A1v, <wědautz o nich toho nepřetrhl/ a gich nezaſtawil> A1v, <pokudžby ſe gim ſluſſně widělo a zdálo> A3r) přitom převažuje nad synonymií vysvětlující, tj. užíváním českého a cizojazyčného lexému ve stejné pozici (např. <handle a obchody ſwé magij a wedau> A2v, <w tomto Sſacuňku a dáwanij> A3v).

Hojně se vyskytuje i figura distributio, tj. rozšíření či upřesnění údajů o jednotlivých jevech, avšak vzhledem k právní povaze textu stylistická funkce tohoto prostředku hraje spíše sekundární roli (např. <a to týmž počtem vkázal/ že geſt takowau Sûmu wſſecku/ to geſt tři Tiſýce kop gro: Cžeſkých proſtawěl a wynaložil> B4r).

Literatura

ČERNÁ, Alena M.; LEHEČKA, Boris (2015): Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

VOIT, Petr (2006): Encyklopedie knihy: Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha: Libri.

SNĚMY (1880): Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. Díl II., 1546-1557. Praha: Královský český archiv zemský.

KOSEK, Pavel; ŠLOSAR, Dušan (2016): Humanistická čeština. In KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Brno: Masarykova univerzita, s. 651-654.

BOHATCOVÁ, Mirjam (2005): Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů. Studie k završení knižní tvorby Mistra Daniela Adama z Veleslavína † 18. 10. 1599. Praha: Karolinum.