Tito artikulové na sněmu obecním...
editor: Nováková, Natálie; Timofejev, Dmitrij
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. 54 C 152/1554. 1554

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2018–2019

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Při vzniku práce byly využity zdroje Výzkumné infrastruktury pro diachronní bohemistiku (RIDICS, <http://vokabular.ujc.cas.cz>).

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Zásady transkripce

Při transkripci vycházíme z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů Aleny M. Černé a Borise Lehečky (Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2015). Předložená edice je vhodná především pro výzkum hláskoslovných, tvaroslovných, lexikálních či syntaktických charakteristik památky.

Popis pramene a představení památky

Elektronická edice je pořízena na základě tisku Tito artikulové na sněmu obecním, kterýž držán byl na Hradě pražském při přítomnosti Jeho Milosti královské léta Páně tisícého pětistého padesátého čtvrtého v pondělí po svatém Bartoloměji, apoštolu Božím, od všech tří stavuov svoleni a zavříni jsou, jenž je uložen v Národní knihovně České republiky pod signaturou 54 C 152/1554 (digitální kopie dostupna na <https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002290173&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false> [cit. 2. 9. 2018]) Jedná se o kompletní a neporušený výtisk vázaný do lepenkové vazby pravděpodobně na přelomu 19. a 20. století. Na f. B1r pramene je rukopisný německý marginální přípisek pravděpodobně pocházející z 2. poloviny 17. století shrnující obsah jednoho z odstavců původního textu, který není v předložené edici reflektován. Další zjištěné exempláře tohoto tisku jsou dochovány např. v Národní knihovně České republiky pod signaturou 65 E 2341 (digitální kopie dostupna na <http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=AIPDIG-NKCR__65_E_2341___38V62L6-cs#search> [cit. 2. 9. 2018]) či v Moravské zemské knihovně pod signaturou ST2-0520.139.

Tito artikulové jsou jedním z prvních českých tisků Jiřího Melantricha a zároveň první známou sbírkou usnesení stavovského sněmu jím vydanou. Melantrich v tisku textů tohoto typu pokračoval až do své smrti v roce 1580, privilegium na jejich vydávání ovšem nikdy nezískal. Tito artikulové jsou tištěny v osmerkové úpravě typické pro raně novověký úzus. Od většiny obdobných pramenů se liší titulním dřevořezem – místo typického českého lva je na něm vyobrazena říšská orlice. Kvalita jejich typografického a jazykového provedení odpovídá vysoké úrovni Melantrichovy produkce. (Voit, 2006, s. 71, 578–584)

Tisk obsahuje jednotlivá ustanovení sněmu Království českého uskutečněného v Praze v roce 1554. Jde například o popis výpočtu nové válečné a pivovárečné daně, udělení ochranných listů či půjček řadě šlechticů, dočasné přerušení činnosti pražských soudů kvůli riziku morové epidemie i zákaz pobytu Cikánů na českých panstvích.

Tito artikulové byly poprvé vydány v ediční řadě Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. (Sněmy, 1880, s. 667–673) Vzhledem k povaze ediční praxe druhé poloviny 19. století byl původní text podroben řadě úprav především v rovině hláskoslovné a tvaroslovné. Předložená elektronická edice je připravena v souladu s novějšími požadavky a umožňuje práci s textem nejen historikům, ale též filologům i badatelům z jiných vědeckých oblastí.

Grafika a pravopis

Český text je tištěn švabachem, latinské impresum je tištěno antikvou. Na začátku textu na f. A1v je použita zdobená iniciála „P“. V titulu a incipitu na f. A1rv je uplatněna fraktura různé velikosti. Zmíněné prostředky zvýraznění jednotlivých částí textu předlohy nejsou v elektronické edici reflektovány.

Předlohový text se skládá z jednotlivých zpráv, z nichž některé jsou odděleny od sebe volnými řádky, jež v transkripci nejsou zachyceny, stejně jako často používaná značka odstavce či fleuronu vyskytující se na f. A1r a B4v. Původní dělení na zprávy nahrazujeme členěním na odstavce v souladu se současným územ.

Základním interpunkčním znaménkem v tisku je virgule, při jejímž používání se tiskař pravděpodobně řídil pauzovými principy (např. <Také gſme ſe na tom wſſickni třij Stawowé ſneſli a ſwolili/ že Břetiſlawowi z Ryzmbergka a z Sſwihowa/ po Zatčenij y před Zatykači roku přidáwáme až do So. Giřij nayprwé přijſſtijho/ tak aby tim wolněgij s Wěřiteli ſwými ſe ſmluwiti a gim práw ɓýti mohl> B3v). Ve stejné funkci je ve třech případech uplatněna dvojtečka (<pro kteraužto Saudowé těžce držeti ſe a Lid k nim ſgijžděti ɓudau mocy: Z té přijčiny Saudůw Zemſkého Menſſijho do Vterého před Suchými dny Poſtnijmi: A o Sſkody vtratnij a nákladnij/ o Pruowody a Počty a Wklady/ do Středy po Prowodnij Neděli: A Wětſſjho do Pátku Suchých dnj Poſtnjch.> B3r). Comma se vyskytuje pouze v latinském impresu (<Excuſum Pragae, Cum Gratia & Priuilegio Sacrae Regiae Maieſtatis, apud Georgium Melantrichum.> A1r). Pro označení konce věty je používána výhradně tečka. Častým interpunkčním znaménkem je též větší mezera. Dělení slova na konci řádku je označováno rovnítkem či není signalizováno vůbec. V edici veškerou interpunkci upravujeme v souladu se současným územ.

Pro text Tito artikulové je příznačný vyšší výskyt velkých písmen typický pro český raně novověký tiskařský i písařský úzus. S majuskulí jsou zaznamenána především substantiva, zejména propria a konkréta, v menší míře též abstrakta (např. <od ſwých Panuow Liſty pod gich Pečetmi měli> B1v, <že ſe z předeſſlého Swolenij o tom tijmto Sněmem propauſſtijme/ tak aby při Starých Měrách/ Wahách a Loktijch/ yakž w kterém mjſtě a Kragi od Starodáwna toho vžijwali geſſtě vžijwati mohli> B2r). S velkým písmenem jsou tištěna i některá další plnovýznamová slova, mj. adjektiva, slovesa, adverbia či číslovky (např. <A wſſak Obilná Mijra> B2r, <aby ſe Sſacowali> A2r, <oſobně a Weřegně> A4v, <s gednoho Tiſýce kop groſſuow Cžeſkých/ puol Třetij kopy groſſuow Cžeſkých Welmj mnoho> A4r). V předložené edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u tzv. nomina sacra (např. Pána Boha A1v).

Vokalická délka je v předloze zpravidla značena v souladu s dobovým tiskařským územ. V edici ponecháváme původní značení kvantity. Transkribujeme tedy <nayprwé> jako najprvé A3r, <poněwádž> jako poněvádž B3v, <třij> jako tří B3r atd. Předlohy se držíme i v těch případech, kdy v tisku dochází ke kolísání v označování kvantity ve stejných pozicích či u stejných výrazů (např. <Padeſátého/ Cžtwrteho> A1r, <dáwánij> A3v, <dáwanij> A3v, <Zatýkači> B1v, <Zatykači> A4v). Vedle standardních diakritických znamének je délka fonému /é/ ve čtyřech případech signalizována zdvojenou literou <e> (<Artykulowee> A1r, <každeeho> B2r, <Leenu> B3r, <Stawowee> B4v).

Grafém <v> vyskytující se na začátku slova transkribujeme grafémem <u>. Přepisujeme tedy <vznánij> jako uznání A3v, <vgmy> jako ujmy B2r, <Vrocých> jako urocích A2r atd.

Při záznamu fonémů /i/ a /í/ po grafémech «d», «n», «t», «b», «l», «m», «p», «w» je v tisku v souladu s dobovým územ uplatněno etymologické či fonetické psaní. Po grafémech «č», «š», «ž» «g» a «ř» jsou téměř výhradně zaznamenávány grafémy «i», «j» či «ij», jedinou výjimkou je proprium cizího původu <Gyglanger> B3r. Po grafémech «h», «ch», «k», «r», «c», «s», «z» je v necelých 100 % případů použit grafém «y». Odchylky od popsaného postupu při zápisu fonémů /i/ a /í/ ve zmíněných pozicích jsou velice vzácné (např. <Artykul> B1r, <Richtáři> A2r). V pozici po «š» jsou grafémy «y» a «ý» uplatněny vedle grafémů «i», «ij» či «j» v poměru přibližně 7 : 3 (např. <wſſyckni> A1v, <ſſýře> A2r, <Mladſſý> A3v, <wſſickni> A1v, <Mladſſij> B2v). Foném /í/ je povětšině zaznamenáván ligaturou <ij>, někdy též grafem <j>, v poměru přibližně 9 : 1. Fonémy /i/ a /í/ ve všech pozicích transkribujeme v souladu se současnými pravidly.

Diftong /ou/ je vždy zaznamenán digrafem <au> a transkribován digrafem <ou>.

Psaní konsonantů v Těchto artikulech odpovídá raně novověkému úzu, pro nějž byl vedle základní varianty označování vybraných hlásek příznačný omezený výskyt dalších možností jejich záznamu.

Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je grafém «c». Avšak na konci slova výrazně převažuje spřežka <tz> (např. <wůbetz> A1v, <wědautz> A1v, <wětz> A1v). Poměr výskytů digrafu <tz> i grafu <c> v této pozicí činí přibližně 5 : 1.

Dominantní variantou zápisu konsonantu /č/ je graf <č>, majuskule jsou pravidelně zaznamenávány digrafem <Cž> (např. <Cžtwrteho> A1r, <Cžlowěk> A2v).

Základní podobou záznamu fonému /ř/ je grafém «ř», pro tisk velkých písmen se používá výhradně digraf <Rž> (např. <Ržijčan> A3v, <Ržád> B1r).

Foném /ž/ se systematicky tiskne pomocí grafému «ž», pouze jednou se v pozici před vokálem objevuje majuskulní grafém «Z» (<Zinkowech> B2v).

Konsonanty /ď/ a /ň/ jsou ve všech pozicích označovány grafémy «ď» a «ň». Hláska /ť/ se v textu objevuje pouze dvakrát, pokaždé v pozici před vokálem, a je vždy zaznamenána spřežkou <ti> (<Křeſtianſtwa> A2r, <Měſſtian> A3r).

Konsonant /t/ je ojediněle zachycen spřežkou <th> (např. <Létha> A1r, <Kolowrath> B4r).

Pro označení souhlásky /j/ je nejčastěji používán grafém «g»; v pozici před vokálem /a/ je uplatňován výhradně grafém «y» (např. <yakých> A1r, <přiyal> B1v, <Yakož> B3v). Kromě toho je grafém «y» pravidelně tištěn v pozici na konci slova (např. <proday> B1r, <gey> B1v) a při záznamu kombinace vokálů /aj/ v pozici před konsonantem (např. <naymilegſſýho> A1v, <nayde> A2v, <gednoſtayně> A3r). Při záznamu kombinace vokálů /aj/ v pozici před samohláskou je uplatňován graf <g> (např. <znagijtz> A2r, <Kragijch> A3v, <Mageſtatuo> B4v). Majuskulní graf <J> je použit v souladu s dobovým územ u vlastních jmen cizího původu (např. <Jan> A3v, <Jakub> A3v), ojediněle též v pozici na začátku slova před vokálem (<Jakož> B1r). Grafém «g» je dále použit pro záznam konsonantu /g/ (např. <Groſſuow> A3r, <Sſtanpergara> B3r).

Při záznamu hlásek /f/, /m/, /p/ a /s/ se vedle dominantních podob «f», «m», «p» či «ſ» ojediněle vyskytují gemináty <ff>, <mm>, <pp> i <ſſ> (např. <Wolff> B3r, <Sſorndorffu> B3r, <neffedrowal> B3v, <Summu> B4r, <Lippý> B2v, <Měſſtech> A3r, <Sſtolowánijm> A4r).

Zdvojená hláska /š/ je označována kombinací grafů <žſſ> (např. <wyžſſýho> A3v, <Naywyžſſý> B2v).

Konsonant /b/ je označován grafy <b> a <ɓ> v poměru přibližně 3 : 1, a to i ve stejných výrazech (např. <neɓ> A2v, <ɓýti> A2v, <Pakliɓy> A4r, <neb> A3r, <býti> A3r, <Pakliby> A1r).

Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci konsonantů upravujeme Melantrichův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou.

Římské číslice transkribujeme pomocí arabských číslic. Přepisujeme tedy <Létha eč LIIIo.> jako léta etc. 53. A4v, <XV groſſuow> jako 15 grošuov A4v atd. Arabské číslice nerozepisujeme. Číslovky psané slovy ponecháváme v původní podobě. Proto se v edici může vyskytnout číslice a slovní záznam číslovky vedle sebe (např. z jednoho tisíce kop grošuov českých 3 kopy grošuov českých A3r).

V tisku se objevují české a latinské zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použito diakritické znaménko, tečka či dvojtečka. Zkratky jsou při transkripci rozepisovány, tj. <gro: Cžeſ:> jako grošů českých A4r, <zběhlȳ> jako zběhlým A4r, <So.> jako svatého B3r atd. Nerozepisujeme pouze zkratku <eč>, jíž transkribujeme v podobě etc.

Bezvýhradně podle dnešního úzu upravujeme i hranice slov, především u kompozit či výrazů vzniklých splynutím původně samostatných lexikálních jednotek. Transkribujeme tedy <Arcy Knijže> jako arcikníže A1v, <kteřijžby> jako kteříž by A2r, <a neɓ> jako aneb A2r atd.

Hláskosloví

V Těchto artikulech se podobně jako v jiných pramenech z poloviny 16. století vyskytují starší a nástupnické varianty jednotlivých hlásek či hláskových jevů, mladší podoby se však zpravidla objevují v omezené míře vedle starších.

Protetické /v/ je zaznamenáno u necelých 3 % lexémů s původním iniciálním /o/ (např. <wobilných> B2r, <Woldřich> B2v).

Diftongizace původního iniciálního /ú/ je v tisku provedena pouze u substantiva outerý (<Auterý> A4v, B1r), vedle něhož se vyskytuje i nediftongizovaná podoba (<Vterého> B3r). V jiných pozicích je diftongizace /ú/ > /ou/ provedena důsledně, jedinou výjimkou je výraz všemohúcí (<wſſemohúcýho> A1v, <wſſemohúcý> B3r).

Záznam diftongu /aj/ (/ej/) < /ý/ je v tisku ojedinělý a objevuje se nejčastěji v pozici uprostřed slova ve výrazech či toponymech, u nichž byl podobný typ záznamu typický pro raně novověký tiskařský a písařský úzus (např. <wayſſe> A3v, <Tayně> B2v, <Tayřow> B4r), dále je tento diftong ojediněle zachycen v koncovce (<tayž> B4r) jako synonymum nediftongizované varianty (<týž> B2r). Změna diftongu /aj/ > /ej/ není v tisku reflektována, v odpovídajících pozicích je uplatněn pouze digraf <ay> (např. <naymilegſſýho> A1v, <Haytman> B2v, <Nazaytřij> B3r).

Zúžený vokál /í/ < /é/ se vyskytuje pouze dvakrát, a to v koncovkách toponym (<na Dobrý> A3v, <z Lippý> B2v).

Poměr výskytu diftongu /uo/ a monoftongizovaného vokálu /ů/ < /uo/ činí přibližně 9 : 1, přičemž starší a novější podoba jsou používány i ve stejných slovech (např. <wuobec> A1v, <Stawuow> A3r, <wůbetz> A1v, <Stawůw> A4v).

Mezi záznamy starších hláskoslovných variant jednotlivých výrazů patří i depalatalizované podoby (např. <Cželed> B1v, <Pečetmi> B1v) vedle ojediněle se vyskytujících novějších tvarů (např. <Cželeď> B1v).

Předpony s a z jsou v textu použity v souladu s dobovým územ. Předložky s a z se v jednotlivých případech uplatňují jako synonymní (např. <s gednoho Tiſýce kop> A4r, <z Tiſýce kop> A4r).

V podobách typických pro raně novověký úzus <držán> A1r a <držáno> B3v lze předpokládat změnu /e/ > /a/ po měkké souhlásce či změnu /e/ > /a/ na základě analogie s pasivním participiem typu psán. Kromě toho se v textu uplatňuje podoba příčestí trpného <zawřijni> A1r rozšířená v dobovém úzu.

Vlastní jména cizího, především německého původu, jsou v tisku zpravidla zaznamenávána v české pravopisné a hláskové úpravě (např. <Lorence Sſradýna z Sſorndorffu> B3r, <Wolffa Sſtanpergara z Sſtanpergku> B3r).

V předložené edici zachováváme hláskoslovná specifika originálu a transkribujeme výše zmíněné podoby jednotlivých výrazů v souladu s předlohou.

Morfologie

V Těchto artikulech stejně jako v řadě soudobých pramenů se nejednou vyskytují vybrané synonymní koncovky či tvaroslovné podoby výrazů patřících k jednotlivým slovním druhům.

V nominativu plurálu všech vzorů životných a neživotných maskulin se vedle koncovek -y, -i, -é přibližně v 50 % případů vyskytuje flexe -ové (např. <Farářowé> A2r, <Kláſſterowé> A2r).

V genitivu plurálu maskulin dominuje starší koncovka -uov (např. <hřijchuow> A1r, <Panuow> A2v), novější flexe -ův se v textu objevuje pouze šestkrát (např. <Panůw> A2r, <Statkůw> A3v), kromě toho se dvakrát vyskytuje alomorf -uo (<groſſuo> B4v, <Mageſtatuo> B4v).

V lokálu plurálu maskulin a neuter jsou uplatněny koncovky -ích a -ech (např. <gruntijch> A1r, <platijch> A2r, <Vrocých a Liſtech> A3r, <Wánocech> A4r, <Gruntech> B3r).

U infinitivních tvarů je použita výhradně přípona -ti.

Préteritum 3. osoby je ve většině případů tvořeno pomocí l-ového příčestí s auxiliárem (např. <yakž geſt ſe kde která Cželeď zgednala> B1v, <geſt počet držel> B4r).

Tvary antepréterita se v textu užívají náležitě (např. <pod Pokutau předeſſlau Sněmem wyměřenau/ a tak yakoby ſe giž vwázanj w Statek ɓylo ſtalo/ a Liſt obrannij ɓyl wyſſel> B1r).

Přechodníkové konstrukce nejsou vždy použity v gramatické shodě (např. <gedenkaždý/ y wſſickni wůbetz [...] hřijchuow a oplzloſtij přeſtanauce> A1v, <wědautz o nich toho nepřetrhl> A1v, <znagijtz toho potřeby ɓýti/ na tomto gſme ſe wſſyckni Třij Stawowé ſneſli> A2r, <A tak ſe každý těmi Liſty přiznawacými/ pod Pečetij ſwau/ přigma to k ſwému Swědomij> A2v).

Ve všech zmíněných případech text neupravujeme, v edici ponecháváme všechny použité morfologické tvary v souladu s předlohou.

Lexikum

Všechny lexémy vyskytující se v Těchto artikulech jsou zachyceny v lexikografických příručkách z 1. poloviny 16. století a dalších pramenech ze stejného období. Mezi slova přejatá z němčiny a latiny pravděpodobně během 15. století či v první polovině 16. století patří především právní a finanční termíny (např. <Jnſtrukcij> A2r, <handle> A2v, <Sſos> A3r, <Sſacuňk> A3v, <Priwilegia> B2r, <Preſident> B2v, <neffedrowal> B4r). Kromě toho jsou slova cizího původu, která se nejpozději v 15. století stala pevnými součástmi českého lexikálního systému, použita pro označení pojmů z náboženského tematického okruhu (např. <Preláti/ Opatowé/ Proboſſtowé> A2r, <do Kaply> B2r).

Syntax

Sloveso je v Těchto artikulech zpravidla kladeno na konec věty hlavní (např. <Tito Artykulowee na Sněmu Obecnijm/ kterýž držán byl na Hradě Pražſkém/ při přijtomnoſti geho miloſti Králowſké/ Létha Páně Tiſýcého/ Pětiſtého/ Padeſátého/ Cžtwrteho/ w Pondělij po Swatém Bartholoměgi Apoſſtolu Božijm/ odewſſech Třij Stawuow ſwoleni a zawřijni gſau.> A1r, <Též také/ yakož geſt Wáclaw Maſſtiowſký z Kolowrath/ na wſſecky tři Stawy žádoſt wzložil/ geſtli že ɓude mocy ſobě při geho miloſti Králowſké obgednati/ aby gemu geho miloſt Králowſká k prwnijm Sumám/ na Zámek Tayřow/ kdyžby toho čas přiſſel/ a žeby tayž Zámek Tayřow wyplatil/ Sto kop groſſuow čeſkých připſati ráčil.> B4r).

V opisném pasivu se v textu objevuje výhradně příčestí trpné (např. <dotčeno geſt> A2r, <zprawiti powinen geſt> A2v).

Pokud jde o postavení přívlastku shodného vůči rozvíjenému jménu, v Melantrichově tisku převažuje postpozice (např. <na Sněmu Obecnijm> A1r, <na Hradě Pražſkém> A1r, <s Komorau ſwau> A2r). Nejsou ovšem ojedinělé ani případy antepozice přívlastku (např. <w některých předeſſlých Sněmijch> A1v, <k ſwému Swědomij> A2v) či postavení rozvíjeného jména mezi částmi postupně rozvíjejícího přívlastku (např. <geho miloſt Králowſká> A2r, <plný Saud Zemſký> A1v).

Příklonka se bývá kladena před sloveso (např. <aby ſe Sſacowali> A2r, <doložiti a ſe přiznati> A2v), častěji se však vyskytuje v pozici za prvním přízvučným slovem ve větě (např. <A to ſe též má po Měſtech a Měſtečkách dáti po trzých prowolati> B3v, <Také gſme ſe na tom wſſickni třij Stawowé ſneſli a ſwolili> B3v).

Dále se v textu objevují nepravé vztažné věty typické pro raně novověkou produkci (např. <A tito Bernijcy k wybijránij dotčené pomocy a Berně woleni gſau. Z Stawu Panſkého/ Pan Jan Mladſſý z Ržijčan/ na Koſowě Hoře. Z Rytijřſtwa/ Giřijk Zďárſký ze Zďáru/ na Dobrý. Z Pražan a z Stawu Měſtſkého/ Miſtr Jakub Rokycanſký z Warwažowa/ Měſſtěnin Stareho Měſta Pražſkého. Kterýmžto za Prácy dáno ɓýti má/ Oſobě z Stawu Panſkého dwě Stě kop groſſuow Cžeſkých. Z Stawu Rytijřſkeho/ půl druhého Sta kop groſſuow Cžeſkých. A z Stawu Měſtſkého/ gedno Sto kop groſſuow Cžeſkých.> A3v).

Ve spojeních obsahujících negaci se užívá výhradně genitiv záporový (např. <toho nepřetrhl/ a gich nezaſtawil> A1v, <platuow na Statcých Pozemſkých neměli> A2r, <Cykánuow netrpěl/ neffedrowal a nepřechowáwal> B3rv).

Ve větách vztažných se používá výhradně relativum kterýž či kterýžto (např. <Swobodnj Richtáři/ kteřjž> A2r, <o kteraužto Sūmu> B4r).

Ve vedlejší větě účinkové je uplatněna spojka takže (<tak žebychō ſami ſebau oſobně a Weřegně hnauti muſyli> A4v).

Ve vedlejších větách časových jsou použity výhradně spojky vytvořené ze základu k- (např. <yakýžkoli geho miloſt Králowſká Ržád w tom wybijránij Poſudnijho/ pokudž naypořádněgij a neb navžitečněgij ɓýtiby mohlo/ vſtanowiti ráčij> B1r).

Ve vedlejších větách podmínkových reálných jsou spojky jestliže a kdyžby použity jako synonyma (např. <Též také/ yakož geſt Wáclaw Maſſtiowſký z Kolowrath/ na wſſecky tři Stawy žádoſt wzložil/ geſtli že ɓude mocy ſobě při geho miloſti Králowſké obgednati/ aby gemu geho miloſt Králowſká k prwnijm Sumám/ na Zámek Tayřow/ kdyžby toho čas přiſſel/ a žeby tayž Zámek Tayřow wyplatil/ Sto kop groſſuow čeſkých připſati ráčil.> B4r).

V obsahových větách oznamovacích se objevuje výhradně spojka jakž (např. <w táž ſlowa/ yakž předeſſlými Sněmy prwé zapſáno geſt> A3r, <Liſty Zatykacý wydáwány/ yakž na hoře napſáno ſtogij/ ɓýti magij.> A4v).

V souvětí vylučovacím je uplatněna dvojice spojek buďneb (<buď prwnjho neɓ druhého dijlu> A4r).

Stylistické prostředky

Stylistické prostředky v dobových rétorických příručkách označované jako tropy jsou v Melantrichově tisku vzácné. Patří mezi ně především synekdocha (např. <proti nepřijteli wſſeho Křeſtianſtwa Turku> A2r) a metonymie (např. <Farářowé kteřijž na Farách gſau/ y ginij Kláſſterowé> A2r, <zpuoſobem/ kterýž Lidſká leſt wymyſlitiɓy mohla> A3v).

Často používanou figurou v Těchto artikulech je synonymie. Amplifikační synonymie, tj. postavení dvou domácích výrazů s podobným významem vedle sebe (např. <hřijchuow a oplzloſtij> A1v, <wědautz o nich toho nepřetrhl/ a gich nezaſtawil> A1v, <pokudžby ſe gim ſluſſně widělo a zdálo> A3r) přitom převažuje nad synonymií vysvětlující, tj. užíváním českého a cizojazyčného lexému ve stejné pozici (např. <handle a obchody ſwé magij a wedau> A2v, <w tomto Sſacuňku a dáwanij> A3v).

Hojně se vyskytuje i figura distributio, tj. rozšíření či upřesnění údajů o jednotlivých jevech, avšak vzhledem k právní povaze textu stylistická funkce tohoto prostředku hraje spíše sekundární roli (např. <a to týmž počtem vkázal/ že geſt takowau Sûmu wſſecku/ to geſt tři Tiſýce kop gro: Cžeſkých proſtawěl a wynaložil> B4r).

Literatura

ČERNÁ, Alena M.; LEHEČKA, Boris (2015): Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

VOIT, Petr (2006): Encyklopedie knihy: Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha: Libri.

SNĚMY (1880): Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. Díl II., 1546-1557. Praha: Královský český archiv zemský.

KOSEK, Pavel; ŠLOSAR, Dušan (2016): Humanistická čeština. In KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Brno: Masarykova univerzita, s. 651-654.

BOHATCOVÁ, Mirjam (2005): Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů. Studie k završení knižní tvorby Mistra Daniela Adama z Veleslavína † 18. 10. 1599. Praha: Karolinum.

logo ÚJČCopyright © 2006–2020, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2020, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2020, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 13 lety, 3 měsíci a 14 dny; verze dat: 1.1.12
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web je podpořen projektem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. LM2015081
„Výzkumná infrastruktura pro diachronní bohemistiku“ (akronym RIDICS) v rámci Projektu velkých infrastruktur pro VaVaI.