Tito artikulové na sněmu obecním, kterýž držán byl na Hradě pražském léta 1561.
editor: Sedlák, Michal; Timofejev, Dmitrij (Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.); Vajsová, Barbora
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. 54 C 152/1561, 1561

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2024

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Při vzniku edice byla použita data a nástroje, které poskytuje Vokabulář webový (<https://vokabular.ujc.cas.cz>) v rámci výzkumné infrastruktury LINDAT/CLARIAH-CZ (<https://lindat.cz>) podporované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (projekt č. LM2023062).

Edice vznikla s podporou dlouhodobého koncepčního rozvoje Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., RVO: 68378092.

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35), Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a doporučení Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu. Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy. Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (<http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx>), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (<http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx>).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňovány ediční zásady popsané v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů, kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury České republiky.

Komentář editora k textu
Zásady transkripce

Při transkripci vycházíme z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů Aleny M. Černé a Borise Lehečky (Černá – Lehečka, 2015). Předložená edice je vhodná především pro výzkum hláskoslovných, tvaroslovných, lexikálních, syntaktických a stylistických charakteristik památky.

Popis pramene a představení památky

Elektronická edice je pořízena na základě tisku Tito artikulové na sněmu obecním, kterýž držán byl na Hradě pražském léta 1561. ve čtvrtek po svatém Jeronýmu, při přítomnosti Jeho Milosti císařské jakožto krále českého ode všech tří stavuov Království českého svoleni a zavříni jsou, jenž je uložen v Národní knihovně České republiky pod signaturou 54 C 152/1561 (digitální kopie tisku je přístupná na adrese <https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002290178&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false> [cit. 29. 4. 2024]). Edice zpřístupňuje čtenáři pozoruhodný dobový dokument, jehož obsah se v první řadě týká jedné z nejcitlivějších otázek ekonomické politiky Ferdinanda I. a Maximiliána II. Habsburského, jmenovitě vybírání daní způsobených mimořádnými výdaji na válku proti Turkům, a kromě toho zahrnuje závěry méně důležitých sněmovních jednání věnovaných finančním a majetkovým sporům.

Od roku 1541 byl tiskem artikulí pražských sněmů (o tomto typu drobnějších úředních tisků viz např. Vojt 2006: 71) pověřen Bartoloměj Netolický z Netolic (viz např. Mašek 1987: zejm. 34–35, 101–104; Voit 2006: 623–624). Není bezprostředně doloženo, zda získal na zmíněnou činnost privilegium, avšak byl mezi lety 1547 až 1553 jediným tiskařem, jenž ji provozoval (Knihopis, č. 292, 296–299a, 18227, 18228). Přes poměrně silnou konkurenci představenou především Janem Kosořským z Kosoře (Knihopis, č. 301, 303; o tiskaři viz např. Voit 2013: 57–72) a Šebestiánem Oksem z Kolovsi (Knihopis, č. 308, 310, 314–316; o tiskaři viz např. Voit 2006: 644) se po smrti Netolického hlavním vydavatelem artikulí stal Jiří Melantrich z Aventina, jenž vytiskl 16 z 22 dochovaných sbírek sněmovních usnesení publikovaných mezi lety 1557 až 1580 (Knihopis, č. 302, 304–307, 309, 311, 312, 314, 316, 317–318, 321–328; o tiskaři viz např. Pešek 1991: zejm. 16–17; Voit 2006: 578–584; Voit 2014: zejm. 285–290). Tato výsadní role Melantricha ve vydávání úředních tisků nám umožňuje sledovat nejen vývoj administrativního stylu v raném novověku, ale též grafického zpracování právních textů ve stejné tiskárně v průběhu více než dvou desetiletí.

Editovaný tisk není explicitně datován, stejně jako řada dalších vydání artikulí (srov. např. Melantrich 1554 či Kosořský z Kosoře 1556), ovšem na základě obdobných datovaných pramenů můžeme usuzovat, že usnesení byla zpravidla publikována krátce po ukončení sněmu: tak například Bartoloměj Netolický vydal artikule sněmu ukončeného 4. ledna 1552 záhy 16. ledna (Netolický 1552: zejm. A1r a D1v). Lze proto téměř jistě předpokládat, že Tito artikulové byly vydány v prvních týdnech října 1561, jelikož samotný sněm byl ukončen 2. října. Poněkud zarážející je explicitní označování za „Jeho Milost krále“ Maximiliána II. (Melantrich z Aventina 1561: B4v a E3r) vedle implicitního zmiňování „Jeho Milosti císařské“ Ferdinanda I. „jakožto krále českého“ (ibidem: A1rv, D3r aj.), a to z důvodu, že Maximilián byl korunován teprve v únoru následujícího roku. Můžeme se však domnívat, že koncem roku 1561 budoucí odpovědnosti Maximiliána II. na královské pozici již byly určeny, kdežto Ferdinand I. se jich naopak hodlal zbavit, následkem čehož v textu artikulí paradoxně došlo k současnému výskytu dvou českých králů.

Necelá polovina tisku je věnována stanovení výše daní spojených s přípravou na válku proti vojskům tureckého sultána Sulejmana I. a postupu jejich vyplácení (ibidem: A1v–C1r). Podobné zdlouhavé záznamy soustředěné na hledání kompromisu mezi maximalistickými představami panovníka a nevolí stavů vycházet vstříc jeho požadavkům jsou charakteristické pro sněmovní usnesení druhé třetiny 16. století (srov. např. Melantrich 1554: A1v–B1r či Melantrich 1557: A1v–C1v; historický kontext popisují např. Sterneck 2006: 137nn. a Mareš 2013: 293nn.). Vzhledem ke skutečnosti, že předmětem jednání zpravidla byla částka berně vyměřovaná podle velikosti movitého a nemovitého majetku stavů a jejich poddaných, množství právních obratů se v textech pravidelně opakuje (srov. např. formulace: Melantrich 1557: A3r–B2r; Melantrich z Aventina 1558: A3r–B2r; Melantrich z Aventina 1561: A3r–B2r aj.), díky čemuž můžeme studovat jak vývoj daňového systému, tak též jazykové i stylistické obměny téměř identických pasáží či způsoby záznamu proprií v období 2. poloviny 16. století, zásadním pro ustálení tiskařské praxe v českých zemích.

Mezi další neméně zajímavá témata podrobněji rozebíraná v předloženém textu patří například popis postupu při hledání kopií záručních listů, jejichž originály byly zničeny při požáru Pražského hradu v roce 1541 (Melantrich z Aventina 1561: C1r–C2v), jmenování stavovských zástupců pověřených přípravou nového vydání Práv a zřízení zemských Království českého, které vyšlo až v roce 1564 rovněž v Melantrichově tiskárně (ibidem: C3r) či návrh na vyřešení územních sporů s kurfiřtem Augustem Saským (ibidem: D1rv). Závěrečná usnesení jsou věnována jednotlivým dědickým řízením i vymáhání pohledávek (ibidem: D4v–E3r).

Tito artikulové jsou tištěny ve čtvrtkovém formátu. Na f. A1r je umístěn celostránkový dřevořez s motivem českého lva i dvou zkřížených klíčů v jednoduchém rámečku zdobeném florálními motivy, který již byl Melantrichem použit ve vydání artikulí z roku 1558 (Melantrich z Aventina 1558; avšak již od roku 1564 až do své smrti tiskař využíval menší dřevořez s rozličnými variantami motivu císařského znaku s dvouhlavým orlem, srov. např. Melantrich z Aventina 1564: A1r a Melantrich z Aventina 1580: A1r). Na f. A1v se vyskytuje ozdobná iniciála <I>, na f. E3v najdeme fleuron.

Tisk je dochován v kompletním a neporušeném stavu a pravděpodobně na přelomu 19. a 20. století byl převázán do lepenkové vazby polepené černo-žlutým mramorovaným papírem. Editovaný exemplář tisku neobsahuje žádné starší provenienční znaky. Na f. A1r je soudobou rukou inkoustem poznamenán letopočet <1561>; stejnou rukou jsou datována některá další vydání artikulí uložená v Národní knihovně (srov. např. Melantrich z Aventina 1558: A1r či Melantrich z Aventina 1564: A1r), která zřejmě pocházejí z širší sbírky blíže nezjištěného majitele či instituce. Na f. D3r je soudobou rukou zvýrazněno usnesení o výměně vsi Břežany za vesnice Lešany a Nesuchyně, jež proběhla mezi Janem starším z Lobkovic a císařem Ferdinandem I.; na f. D4r pravděpodobně touž rukou jsou inkoustem podtrženy jednotlivé fragmenty nařízení o opravě silnic; na f. E2r pravděpodobně touž rukou je inkoustem podtržen fragment řízení o dědické smlouvě pánů ze Šenfeldu. Na f. E3r vedle usnesení tykajícího se věřitelů zesnulého Jaroslava z Pernštejna tužkou přípis <Pardubicze> pocházející pravděpodobně z 18. století.

Kromě editovaného exempláře je dochováno nejméně osm dalších výtisků artikulí; všechny tyto výtisky jsou evidovány v databázi Knihopis a uloženy v domácích institucích i ve vídeňské Österreichische Nationalbibliothek. Je pozoruhodné, že další exemplář ze sbírek Národní knihovny (signatura 65 E 2345; digitální kopie je dostupná na adrese <https://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=AIPDIG-NKCR__65_E_2345___39LM4CF-cs> [cit. 29. 4. 2024]) pravděpodobně patřil blíže nezjištěnému německy mluvícímu majiteli, o čemž svědčí špatně čitelný vlastnický přípisek na přední straně předsádky recto i poznámka inkoustem asi ze 17. století na f. A1r vztahující se k obsahu textu.

Předložený text je připraven v souladu s novějšími edičními zásadami a představuje druhou novodobou publikaci tisku Tito artikulové na sněmu obecním, kterýž držán byl na Hradě pražském léta 1561. ve čtvrtek po svatém Jeronýmu, při přítomnosti Jeho Milosti císařské jakožto krále českého ode všech tří stavuov Království českého svoleni a zavříni jsou, jelikož jeho první vydání uskutečněné ve sbírce Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu III: 1558–1573 (Sněmy 1884: 51–71) již neodpovídá stávajícím požadavkům humanitních věd.

Grafika a pravopis

Český text je tištěn švabachem, a to včetně nečetných latinských výrazů (např. <Priuilegium> D2v); antikvou je tištěn pouze výraz <Vniuerſitatis> E2r a římské číslice (např. letopočet <M.D.LXI.> A1r). V titulu na f. A1r, v explicitu na f. E3v i v incipitech jednotlivých článků usnesení na f. A1v, A2v, A3r, B2v, B3r, B4rv, C1r, C2v, C3r a C4r–D1v je uplatněna fraktura různé velikosti. Na f. A1v je použita ozdobná iniciála <I>. Zmíněné grafické prostředky zvýraznění jednotlivých částí textu nejsou v elektronické edici reflektovány.

Předlohový text se skládá z jednotlivých článků, z nichž některé jsou od sebe odděleny volnými řádky, jež v transkripci nejsou zachyceny, stejně jako značka odstavce vyskytující se např. na f. A2rv, A3rv aj. Původní dělení textu nahrazujeme členěním na odstavce v souladu se současným územ.

Základním interpunkčním znaménkem v tisku je virgule, při jejímž používání se tiskař řídí především syntaktickými principy (např. <Tež také/ geſtližeby kdo Syrotčij Statek/ gſauc nad nim poručnijkem/ aneɓo ginak držel/ má to v témž Liſtu Přiznawatcým rozděliti/ z čeho ſe s Statku ſwého/ a z čeho s Statku Syrotčijho přiznáwá/ Anebo po předeſſlém Sſacuňku/ že giž toho Statku Syrotčijho nedržij/ a komu geſt ho poſtaupil/ oznámiti má> B1v, <Iakož gſau Bratřij a Straycy z Sſenffeldu/ kteřij w tomto Králowſtwj obydlij swé magij/ na wſſecky Tři Stawy Králowſtwj tohoto Cžeſkého wznesli a oznámili/ Kterak gſau ſe s Straycy ſwými odtudž z Sſenffeldu/ kteřijž w Mijſſni pod geho miloſtij Kurffirſtem Sasſkým gſau/ a tam obydlij a Statky ſwe magj/ o ſpolečnoſt Lénnij/ aby gedni po druhých nápady měli/ snesli> E2r). Dvojtečka se v textu někdy vyskytuje jako rozdělovací znaménko synonymní s virgulí (např. <aby Statky ſwé/ s ſwrchky a Nábytky vžijwagijcými/ Sſacowali: kromě Podruhuow/ kteřijž žádných obchoduow a živnostij newedou> A3v), ve většině případů je však použita pro signalizaci vysvětlení a uvozování výčtu (např. <Wſſyckni Třij Stawowé Králowſtwij Cžeſkého/ na tomto gſme ſe ſneſli/ A tuto pomoc geho miloſti Cýſařſké proti tomu Nepřijteli wſſeho Křeſtianſtwa Turku/ k oſazenij Zámkuow a Měſt Pomeznijch/ ſwolili: Abychom geho miloſti do dwau Leth pořad zběhlých/ každého Roku od ſebe ſami/ z gednoho Tisýce Kop Groſſů Cžeſkých/ Dwanáct Kop Groſſuow Cžeſkých/ a od lidij Poddaných naſſych tolikéž z gednoho Tisýce Kop Groſſůw Cžeſkých/ Dwanácte Kop groſſuow Cžeſkých dali a wyplnili/ rozdijlně takto: Polowicy/ to gest ſſeſt Kop Groſſuow Cžeſkých na Swatého Giřij nayprwé přijſſtijho/ neɓ dvě Neděle potom. A druhau polowicy též ſſeſt Kop Groſſuow Cžeſkých na Swatého Hawla y hned potom nayprwé přijſſtijho> A2v–A3r). V obdobných pozicích se virgule vyskytuje přibližně v 98 % případů a dvojtečka ve 3 % případů; čárka se v tisku nepoužívá.

V textu se vyskytují pouze oznamovací věty; pro označení jejich konce je používaná výhradně tečka (např. <A w těch Přiznawacých Liſtech/ má tu každý zgewně oznámiti/ co geſt Statku ſwého/ a komu mjmo předeſſleg Sſacuňk prodal/ aneɓ od koho co přikaupil.> B1v), žádná jiná interpunkční znaménka se v této pozici neobjevují.

Častým interpunkčním znaménkem je rozšířená mezera (spácie), která je zpravidla použita pravděpodobně v souladu s pauzovými principy (např. <Kaſſpar Sſlik z Holeyče/ Hrabě z Paſaunu a z Lokte/ a na Hauſſteyně. [rozšířená mezera] Giřij Hrabě z Guttnſſteyna a na Ryzmberce. Iaroſlaw Libſſtýnſký z Kolowrat/ na Petrſſpurce a Chyſſech. [rozšířená mezera] Karel z Bibrſſteyna a na Diewině.> C3v).

V edici veškerou interpunkci upravujeme v souladu se současným územ.

Pro editovaný text je příznačný vyšší výskyt velkých písmen typický pro český raně novověký úzus. S majuskulí jsou zaznamenána především substantiva, přičemž poměr konkrét a abstrakt tištěných s velkým písmenem je přibližně stejný (např. <Také yakož geſt geho miloſt Cyſařská wſſech třij Stawuow/ což ſe oſobnijho Taženij do Pole dotýče/ miloſtiwě žádati ráčil/ geſtližeby gehomiloſt Cýſařſká/ a neb některý z Synuow gehomiloſti Naymilegſſých/ w tom čaſu ſám oſobně/ do Pole proti čaſtopſanému nepřijteli wſſeho Křeſtianſtwa Turku wogenſky táhnauti ráčil neb ráčili/ aby Knijžata/ Páni/ Rytijřſtwo/ Pražané/ y giná Měſta/ pro zachowánij Wlaſti ſwé/ a pro dobré wſſeho Křeſtianſtwa také wlaſtnijmi Oſobami ſwými do Pole táhli> B2v–B3r). S velkým písmenem jsou tištěna i některá další plnovýznamová slova, mj. adjektiva, slovesa, příslovce či číslovky (např. <mjſta Hraničná a Pomeznij> A2r, <aby Sſacowali> A3v, <Otcowſky napomijnagijc> A1v, <z Tiſýce Kop groſſůw Cžeſkých/ Dwanácte Kop Groſſuow Cžeſkých dáti powinni gſau> A4r), jejich poměr oproti substantivům je však výrazně nižší. V předložené edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u označování panovnických i šlechtických titulů a u náboženských výrazů (podle příručky Šimandl – Mádr – Bartoň – Hlavsová 2004): Jeho Milost císařská A1v, ku Pánu Bohu A2r aj.

Vokalická kvantita je v předloze mírně rozkolísaná. U stejných výrazů či ve stejných pozicích (někdy i v rámci jedné pasáže) se vyskytují jak dlouhé, tak krátké vokály (např. <pořád> A3r, <pořad> A3r, <Tři> B4r, <třij> C2r), což lze ve vybraných případech vysvětlit nedostatkem příslušných liter (viz např. záznam adjektiva <Cyſařſká> B4r tištěného frakturou). V edici ponecháváme původní značení kvantity. Transkribujeme tedy <Klénotuow> B1r jako klénotuov, <Mieſyce> B4r jako měsice atd.

Délka fonémů /á/ a /é/ je v tisku signalizována čárkou nebo zdvojením liter (např. <Králowſtwij> D2r, <Kraalowſtwij> D2r, <Cžeſkém> C1v, <Cžeſkeem> C1r). V edici při značení kvantity /á/ a /é/ uplatňujeme výhradně čárku.

Graf <v> používaný v tisku pro záznam předložky u i kmenů s počátečním /ú/ či /u/ transkribujeme grafem <u>. Přepisujeme tedy <v Giřijka Melantrycha> E3v jako u Jiříka Melantricha, <vblijženij> A3v jako ublížení, <od Vřadu> A4v jako od uřadu, <nevprodali> A4v jako neuprodali atd.

Graf <u> používaný pro záznam fonému /v/ ve výrazech latinského původu, jež v době publikace tisku zřejmě ještě nebyly zcela zdomácnělé, transkribujeme grafem <v>. Přepisujeme tedy <Priuilegium> D2v jako privilegium, <Vniuerſitatis> E2r jako universitatis.

Při záznamu fonémů /i/ a /í/ po grafémech «d», «n», «t», «b», «l», «m», «f», «p», «w» je v tisku v souladu s dobovým územ uplatněno etymologické či fonetické psaní. Po grafémech «č», «ž» a «ř» jsou téměř výhradně zaznamenány grafy <i>, <j> či ligaturou <ij>. Po grafému «š» se vyskytují převážně grafy <i> a <j>/<ij>. Po grafémech «h», «ch», «k», «r», «c», «s», «z» je ve většině případů použit graf <y>; výjimky jsou vzácné a vyskytují se převážně ve výrazech cizího původu (<Priuilegium> D2v, <Vniuerſitatis> E2r). Lexémy obsahující fonémy /i/ a /í/ vždy transkribujeme v souladu se současnými pravidly.

Diftong /ou/ v tisku vždy zaznamenaný digrafem <au> je v edici transkribován digrafem <ou>.

Diftong /ej/ < /aj/, základní variantou jehož záznamu v tisku je kombinace ay (např. <wayprawě> B3r, <naywyžſſijch> B3r), vzácněji též ey (např. <weypowědi> C4v) či eg (<předeſſleg> B1v) vždy transkribujeme kombinací ej.

Psaní konsonantů v tisku Tito artikulové odpovídá raně novověkému úzu, pro nějž byl vedle základní varianty označování vybraných hlásek příznačný omezený výskyt dalších možností jejich záznamu.

Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je grafém «c». Digraf <tc> se objevuje v záznamu adjektiva přiznavací (<Přiznawatcým> B1v, <Přiznawatcý> B2r – vedle varianty <Přiznawacých> A4r aj. v poměru přibližně 1 : 3), v lexikalizované podobě v zápisu zájmena něco (<nětco> C2v) a vedle digrafu <tſ> u odvozenín od apelativa kníže (např. <Knijžetcých> A3v, <Knijžetſtwijch> D2r, <Arcyknijžetcý> D2v). Kromě toho v pěti případech na konci slova dochází k výskytu digrafu <tz> konkurujícího s grafem «c» ve stejných výrazech (např. <Sylnitz> D2v, <Sylnic> D2v, <Wřeſowitz> E1r, <Wřeſowic> B2r). Digraf <cſ> je zachycen celkem třikrát: v záznamu ojedinělého adjektiva <Ržecſkým> E1v a u propria <Wácſlawa> C1v, C3r (vedle záznamu <Wáclaw> C3v, E1r).

Dominantní variantou zápisu konsonantu /č/ je minuskulní grafém «č», majuskule jsou pravidelně tištěny digrafem <Cž> (např. <Cžeſkého> A1r, <Cžegky> C3r), výjimkou je pouze ojedinělý záznam <Cěſkéo> A2v.

Základní podobou záznamu fonému /ř/ je minuskulní grafém «ř», pro tisk velkých písmen se používá výhradně digraf <Rž> (např. <Ržečicy> C1v, <Ržemeſlnijky> C4r).

Foném /ž/ je systematicky tištěn pomocí minuskulního grafému «ž». V případě majuskulí je v pozici před vokálem /i/ použit graf <Ž> (např. <Žipanſký> B2r, viz též C3r); před samohláskou /a/ se objevuje spřežkový záznam kombinující majuskulní <Z> a minuskulní <i> (<Ziádagijce> E2r).

Konsonant /ď/ je zpravidla označován minuskulním grafem <ď> (např. <buď> B3v); v pozici před /e/ se v ojedinělém případě vyskytuje kombinace majuskule <D> a minuskule <i> (<Diewině> C3v) vedle záznamu <Dě> (např. <Dědicuom> D4v). Hláska /ť/ se v textu objevuje výhradně v pozici před vokály /a/ i /e/, v níž je pravidelně uplatňována spřežka <ti> (např. <Křeſtianſké> A1v, <Mutienijně> C4r). Konsonant /ň/ je povětšině tištěn pomocí grafu <ň> (např. <podmaňowati> A1v, <wyměňuge> B2r), ojediněle je v pozici před vokály /a/ i /o/ zaznamenán spřežkou <ni> (<ſniaty> D1v, <wyplniowáno> C1r). Kombinace je u minuskulí zaznamenána literami <m> a <ě> (<paměti> C1v), u majuskulí je použita spřežka <Mie> (<Mieſſtěnijn> B2r aj.). Při záznamu kombinace se vedle základní podoby <wě> zřídka objevuje spřežka <wie> (<miloſtiwie> E1v).

Konsonant /t/ je povětšině zachycen grafémem «t», v některých lexikalizovaných případech, zejména v záznamu proprií, kombinací grafémů «th» (např. <Bernarth> D2r, <Katheřinu> E1r, <Mathauſſe> E1v). V případě substantiva léto dochází ke konkurenci podob zápisů <Létha> (C3r aj.) a <Léta> (B2v aj.) s výraznou převahou první varianty. V jednom případě je u propria německého původu zachycena gemináta tt (<Guttnſſteyna> C3v).

Pro označení souhlásky /j/ je nejčastěji používán grafém «g». V pozici před vokálem /a/ je nejčastěji uplatňován minuskulní graf <y> (např. <yakožto> A1r, <yakýchž koli> B2v), ojediněle minuskulní graf <j> (<Nayjaſněgſſij> A1v), avšak na začátku věty či při záznamu cizích i domácích proprií se uplatňuje majuskulní graf <I> (např. <Iakož> A1v, <Iaroſlaw> C3v, <Ian> C3v). Při záznamu předpony naj- je vždy uplatňován graf <y> (např. <Naynepřemoženěgſſij> A1v, <nayprwé> A3r). Na konci slova se grafy <y> a <g> vyskytují v přibližně stejném poměru (např. <gey> B1r, <ſwůg> B1r, <předeſſleg> B1v).

Při záznamu hlásek /d/, /f/, /l/, /m/, /p/ se vedle dominantních podob «d», «f», «l», «m» v ojedinělých lexikalizovaných případech vyskytují gemináty dd (<Raddami> C2r – vedle <Radami> C3v), ff (<ffedrowáni> D1v), ll (<Apellacými> C1v), mm (<Summu> A4v), pp (<z Lippy> D4v).

Konsonant /k/ je zpravidla zachycen grafémem «k», výjimku tvoří výrazy odvozené od německých základů Burg a Berg, v nichž se vyskytuje kombinace gk: <Purgkrabi> E1r (vedle <Purkrabi> C1v), <Huburgka> D2r (vedle <Huburku> D2r), <Widerſſpergku> C4r. V ojedinělých případech pravděpodobně ne zcela zdomácnělých výrazů je souhláska /k/ zaznamenána grafem <C>: <Colmiſtr> B1r, <Adjuncti> D1r.

Konsonant /b/ je označován grafy <b> a <ɓ> ve všech pozicích s výraznou převahou první varianty, a to i ve stejných výrazech (např. <a neɓ> D4r, <kterýžɓy> C1v, <ɓrzoɓy> C2v, <a neb> B2v, <kterýžby> E1v, <brzo> D2v).

Konsonant /s/ je v souladu s dobovými doporučeními v pozici na začátku a uprostřed slova povětšině zaznamenán grafem <ſ>, v pozici na konci slova je uplatněn graf <s>. V ojedinělých případech je pro označování fonému /s/ použita kombinace sſ (např. <Sasſký> D1r).

Konsonant /š/ je rovněž v souladu s dobovými doporučeními v pozici na začátku slova zachycen spřežkou <ſſ> či <Sſ> a uprostřed slova spřežkou <ſſ> (např. <ſſýře> A2r, <Sſlik> C3v, <wymyſſleným> A4v). V pozici na konci slova je zpravidla uplatněna spřežka <ſs> (<náſs> A2r aj.), v jednom případě se vyskytuje graf <s̈> (<nás̈> A1v). Hlásková skupina šš je zachycena kombinací grafů s̈ſſ (např. <naywys̈ſſý> A2r), výjimečně též žſſ (<naywyžſſijch> B3r). Hlásková skupina šp v propriích německého původu je povětšině zapisována kombinací grafů ſſp (např. <Petrſſpurce> C3v), v ojedinělém případě též kombinací sp (<Adrſpachſkým> D2r). Při záznamu hláskové skupiny št ve stejné skupině substantiv jsou uplatňovány kombinace ſſt (např. <Guttnſſteyna> C3v) a ſt (např. <Sternberka> C3r, <Kryſtoff> E2v) s velkou převahou první varianty.

Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci vokálů a konsonantů upravujeme Melantrichův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou.

V tisku se objevují české zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použito diakritické znaménko (např. <Pāſkých> za panských A3v, <gro:> za grošů B1r, <gṫ> za jest B1v). V řadě případů je poslední písmeno zkráceného slova uvedeno v horním indexu (např. <ſwev> za svému B1r, <Rytijřſkéo> za rytířského B2r). Kromě toho se v textu objevují zkratky vybraných letopočtů (např. </LVIII/> za 1558 C3r). V předložené edici rozepisujeme všechny zkratky s výjimkou latinské zkratky <eč>, jíž transkribujeme v podobě etc. (A1v, C3r aj.).

Číslovky, zaznamenané v tisku latinskými číslicemi, zapisujeme pomocí arabských číslic (např. <M.D.LXI> transkribujeme jako 1561 A1r).

Bezvýhradně podle dnešního úzu upravujeme i hranice slov. Transkribujeme tedy <gehomiloſti> jako Jeho Milosti A4r, <gednohokaždého> jako jednoho každého B4r, <na hoře> jako nahoře A4r, <kterého koli> jako kteréhokoli A4v atd.

Hláskosloví

V tisku Tito artikulové se podobně jako v jiných pramenech z druhé poloviny 16. století vyskytují starší a nástupnické varianty jednotlivých hlásek či hláskových jevů, mladší podoby se však zpravidla objevují v omezenější míře vedle starších.

Protetické /v/ je zaznamenáno u necelých 2 % lexémů s původním iniciálním /o/. V jednom případě v tisku dochází k lexikalizaci proteze (<Woldřicha> C1v, C3r), ojediněle vedle varianty s protetickým /v/ vystupuje starší dubleta (např. <woſobami> C3v – vedle <Oſobami> C1v). Vždy se přitom jedná o plnovýznamová slova, nikoli o předložku o.

Původní iniciální /ú/ se v tisku vyskytuje vedle diftongizované formy /ou/ v poměru přibližně 5 : 7, přičemž v některých případech diftongizovaná varianta je lexikalizována (např. <Autratami> A1v, <Aurocých> A3r); někdy jsou použity dubletní varianty téhož kmene v diftongizované a nediftongizované formě (např. <Auřednijci> A4r i <Vřednjk> A4v, <aužitcých> A3v i <vžitcých> A4v). V jiných pozicích je diftongizace /ú/ > /ou/ provedena poměrně důsledně, starší podoba je zachycena jen u necelých 3 % výrazů s původním /ú/ (např. <přimlúwagij> D4v, <gſú> C2v, <wſſemohúcý> A2r).

Diftong /ej/ < /aj/ < /ý/ je v tisku ojedinělý a objevuje se nejčastěji v pozici uprostřed slova ve výrazech, u nichž byl podobný typ záznamu typický pro raně novověký tiskařský a písařský úzus (viz Porák 1983: 139–142 a Šimečková 2022: 138–161; např. <wayſſe> A2r, <Meyta> D4r, <Straycy> E2r), někdy vedle nediftongizované varianty (např. <týž Artykul> B3v – <teyž Artykul> B4v). Kromě toho je diftong /ej/ lexikalizován u předpony vej- (např. <wayprawě> B3r, <weypowědi> C4v). V jednom případě dochází v textu k diftongizaci koncovky -ej adjektiva mužského rodu v akuzativu singuláru (<předeſſleg> B1v).

Zúžený vokál /í/ < /é/ se v kmeni ani v koncovce slova v tisku neobjevuje.

Poměr výskytů diftongu /uo/ a monoftongizovaného vokálu /ů/ < /uo/ činí přibližně 2 : 1, přičemž starší a novější podoba jsou používány i ve stejných slovech (např. <wuole> A2v – <wůle> B2r, <zpuosobem> D1v – <způſobem> C4v).

Náslovné /j/ ve formách slovesa býti použitých v rámci préterita je povětšině zachycováno. Podoba bez náslovného /j/ se vyskytuje pouze jednou (<ſme> A2v).

Předpony s a z jsou v textu zpravidla použity v souladu s dobovým územ, ovšem v některých případech dochází k asimilaci znělosti (např. <zpuoſobem> D1v – <ſpuoſobem> B1v); totéž platí o předložkách s a z (např. <s Statku> B1v – <zſtrany> D2v).

V předložené edici zachováváme hláskoslovná specifika originálu a transkribujeme výše zmíněné podoby jednotlivých výrazů v souladu s předlohou.

Morfologie

V tisku Tito artikulové se stejně jako v řadě soudobých pramenů nezřídka vyskytují vybrané dubletní koncovky či tvaroslovné podoby jednotlivých výrazů.

V nominativu plurálu životných a neživotných maskulin se vedle původních koncovek pravidelně používá flexe -ové (např. <Artykulowee> A1r, <Stawowé> A2v, <Rukogmowé> E3r).

V genitivu plurálu maskulin dominuje starší koncovka -uov (např. <Zámkuow> A3r, <Groſſuow> A3r), novější flexe -ův se vedle ní objevuje v poměru přibližně 3 : 1 (např. <ſwrchkůw a nábytkůw> A4v). Asi v pěti případech je v tisku použita koncovka -ů (např. <Groſſů> A3r, <dluhů> B1r).

Řada substantiv je v lokálu plurálu skloňována podle dobového paradigmatu původního o-kmene (<Potentátijch> A2v, <platijch> A4v, <Stawijch> B4v aj.). Podle téhož paradigmatu je skloňováno substantivům groš, které je ve tvaru lokálu plurálu někdy použito v kolokaci s tvarem lokálu plurálu substantiva kopa (např. <ſſeſti Kopách Groſſých českých> A3r).

Jde-li o shodu podmětu s přísudkem, v případě množného čísla substantiva osoba se u přísudků vyskytují jak životné, tak neživotné koncovky (např. <Aby Osoby wolené k wybijránij takowého Sſacuňku dokonále wyrozuměti mohly> A4r, <těch oſob, kteřijžby na Statcích pozemſkých neměli> A4v).

Préteritum 3. osoby tvořené pomocí l-ového příčestí s auxiliárem (např. <což geſt překaupil> C4r, <on Bernarth na něho Kundráta Huburgka geſt wzal> D2r) se vyskytuje vedle préterita bez auxiliáru v poměru přibližně 1 : 6.

Přechodníkové konstrukce jsou zpravidla použity náležitě s dodržováním shody podle rodu a čísla (např. <gſme ſobě přiwedli gſauce té naděge> A2v, <gſauc napomenut gich oprawiti nedal> D4r). Participia neshodující se s podmětem se vyskytují spíše vzácně (např. <nemeſſkagijc wolně to wyhledali> C2v).

Náš přehled stavu tvarosloví v tisku částečně odpovídá starší charakteristice Jaroslava Bidla, který při rozboru překladu Herbáře Pietra Mattioliho, pořízeného Tadeášem Hájkem z Hájku a rovněž vydaného v Melantrichově tiskárně, námi poznamenané užívání dublet označil za „četné chyby gramatické“ (Bidlo, 1894, s. 100, 103).

Ve všech zmíněných případech text neupravujeme, v edici ponecháváme všechny použité morfologické tvary v souladu s předlohou.

Lexikum a slovotvorba

Přestože druhá polovina 16. století je považována mimo jiné za období vývoje české právní terminologie (Kosek – Šlosar 2016: 653–654), Tito artikulové z lexikálního hlediska nepřináší žádné významné inovace. Všechny lexémy vyskytující se v editovaném tisku jsou zachyceny v lexikografických příručkách z 2. poloviny 16. století a dalších pramenech vzniklých ve stejném období či dříve. Mezi slova přejatá z němčiny patří především obecné lexikum (např. <ſſacowánij> A3r, <gruntowně> C1r), vzácněji odborné právní pojmy (<Manſtwij> C1r, <Ubrman> D2v). Výrazy latinského původu častěji mají odbornou povahu, přičemž v řadě případů při jejich záznamu nejsou provedeny náležité pravopisné úpravy či hláskové změny (např. <Adjuncti> D1r, <Colmiſtr> B1r, <Rewers> D1v).

U feminin převzatých z latiny s původní příponou -tio je v textu vždy použit sufix -í (např. <Relacý> C4v, <Suplikacý> E3r).

U německých přejímek s původním sufixem -ung- je použit výhradně sufix -uňk- (<Sſacuňk> B1v, <Erbanuňkuow> D1v).

Za zvláštní pozornost stojí poměrně vzácné apelativum moršader (<Morſſaderowi> D1r), jenž představuje adaptaci německého výrazu Markscheider ‚kreslič důlních map a měřič‘.

Syntax

V textu tisku Tito artikulové lze zaznamenat řadu syntaktických jevů příznačných pro humanistickou češtinu, z nichž zde stručně charakterizujeme pouze výběr nejzajímavějších z našeho hlediska větných vztahů i konstrukcí.

Patří mezi ně např. nepravé věty vztažné typické pro raně novověkou syntax (např. <Tehdy Komornijk ke Dſkám Zemſkým Relacý vdělage/ Liſt Obrannij na takowého každého týmž Bernijkuom wydán ɓýti má> A4v, <Pakliby Statku Pozemſkého kdožkoli neměl/ než toliko na Liſtech a Zápiſých/ na takowého každého Liſty Zatykacý/ wydáwány býti magij/ a každý powinen geſt takowý Zatykač v Domu swém/ y kdežkoli ginde přigijti/ mezy ſebau nagijti a wyhledati gſau nemohli/ než aby k tomu každému kdožby ſe toho dopuſtil/ a kterého koli dijlu při wyměřených čaſech/ Bernijkuom Zemſkým nedal a newyplnil/ podlé téhož Sněmownijho ſneſſenij a wyměřenij ſe zachowáno ɓylo> B3v).

Sloveso v editované památce je zpravidla kladeno na konec věty hlavní (např. <Geſtližeby pak kdo/ mage Penijze na Liſtech/ Zápisých/ neb yakychž koli Oužitcích/ kromě Statku Pozemſkého/ z toho ſe nepřiznal/ a toho zatagiti aneɓ vkryti chtěl/ A naň to potom vkázáno a ſhledáno ɓylo/ takowý každý má té Summy polowicy propadnúti: a ta polowice Summy propadené/ má na dwa dijly rozdělena ɓýti: Geden dijl Zemi/ a druhý dijl tomu kdožby naň to pokázal/ že geſt ſe z nij nepřiznal a Berně nedal/ zůſtati má> B2v).

Pokud jde o postavení přívlastku shodného vůči rozvíjenému jménu, v tisku výrazně převažuje postpozice (např. <Tito Artykulowee na Sněmu Obecnijm/ kterýž držán ɓyl na Hradě Pražſkém/ Létha M.D.LXI. We Cžtwrtek po Swatém Ieronýmu/ při přijtomnoſti geho miloſti Cýſařſké yakožto Krále Cžeſkého/ odewſſech Třij Stawuow Králowſtwij Cžeſkého ſwoleni a zawřijni gſau> A1r).

V obsahových větách oznamovacích jsou spojky jako, kterak a jakož uplatněny v poměru přibližně 1 : 4 : 6 (např. <toho tijm wſſijm způſobem yako pro dluh dobýwati ſe mocy bude> C4v, <aby mohli tijž Bratřij a Streycy z Sſenffeldu mezy ſebau ſe vrownati/ kterak by Manželky ſwé Wěny/ a Dcery odbýwati i opatřiti w tomto Králowſtwij měli a mohli> E2r, <aby k ſwému wyřijzenij a k wykonánij přigijti mohlo. A tolikéž také/ yakož geſt Létha eč /LVIII/ we Cžtwrtek před ſwatým Martinem Sněmem o Práwa Měſtſká zawřijno a zuoſtáno ɓylo> C3r).

Vedle odporovací spojky ale se v tisku vyskytuje synonymní spojka nébrž (např. <aby takowij Odpowědnijcy w těch mijſtech ffedrowáni a trpjni nebyli/ Nébrž Kurffirſſt Sasſký aby k takowým oſobám podlé wyměřenij Erbanuňkuow ſe zachowati poručiti ráčil> D1v).

Literatura

BIDLO, Jaroslav (1894): Hláskoslovné a tvaroslovné zvláštnosti Hájkova Herbáře (z roku 1562) a Veleslavínova Kalendáře historického (z roku 1578). Listy filologické, roč. 21, s. 100–106, 203–212, 288–301, 378–391, 448–461.

ČERNÁ, Alena M.; LEHEČKA, Boris (2015): Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i.

KNIHOPIS (2003–): KPS – Databáze Knihopis. Dostupné na adrese <https://aleph.nkp.cz/F/?func=file&file_name=find-b&local_base=KPS> [cit. 29. 4. 2024].

KOSEK, Pavel; ŠLOSAR, Dušan (2016): Humanistická čeština. In KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Brno: Masarykova univerzita, s. 651–654.

KOSOŘSKÝ Z KOSOŘE, Jan (ed.) (1556): Tito Artykulowe na Sniemu Obecnijm/ kterýž držán byl na Hradě Pražſkém/ Léta Páně MDLVI […]. Praha: Jan Kosořský z Kosoře.

MAREŠ, Petr (2013): Krajské mustrunky a krajští mustrheři v organizaci vojenské správy předbělohorských Čech (1565–1618). Paginae historiae: Sborník Národního archivu, roč. 21, s. 291–314.

MAŠEK, Petr (1987): Příspěvky ke Knihopisu IV: Význam Bartoloměje Netolického pro český knihtisk 16. století. Praha: Státní nakladatelství technické literatury.

MELANTRICH, Jiří (ed.) (1554): Tito Artykulowee na Sněmu Obecnijm/ kterýž držán byl na Hradě Pražſkém […]. Praha: Jiří Melantrich.

MELANTRICH, Jiří (ed.) (1557): Tito Artykulowé od Knijžat/ Panůw/ Rytijřſtwa/ Pražanuow/ y ginych Poſluow z Měſt […]. Praha: Jiří Melantrich.

MELANTRICH Z AVENTINA, Jiří (ed.) (1558): Tito Artykulowee ode wſſech Třij Stawuow Králowſtwij Cžeſkého na Sněmu Obecnijm/ kterýž držán ɓyl na Hradě Pražſkém […]. Praha: Jiří Melantrich z Aventina.

MELANTRICH Z AVENTINA, Jiří (ed.) (1561): Tito Artykulowee na Sněmu Obecnijm/ kterýž držán ɓyl na Hradě Pražſkém/ Létha M.D.LXI […]. Praha: Jiří Melantrich z Aventina.

MELANTRICH Z AVENTINA, Jiří (ed.) (1564): Tito Artykulowee na Sniemu obecnijm/ kteryž držán byl na Hradě Pražſkém […]. Praha: Jiří Melantrich z Aventina.

MELANTRICH Z AVENTINA, Jiří (ed.) (1580): Tito Artykulowé na Sněmu Obecném/ kterýž držán byl na Hradě Pražſkém […]. Praha: Jiří Melantrich z Aventina.

NETOLICKÝ, Bartoloměj (ed.) (1552): Tito Artikulowe ſwoleni gſau od Knijžete a wſſech třij Stawuow Králowſtwj tohoto na Sněmu obecném […]. Praha: Bartoloměj Netolický.

PEŠEK, Jiří (1991): Jiří Melantrich z Aventýna: Příběh pražského arcitiskaře. Praha: Melantrich.

PORÁK, Jaroslav (1983): Humanistická čeština: Hláskosloví a pravopis. Praha: Univerzita Karlova.

SNĚMY (1884): Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu III: 1558–1573. Praha: Královský český archiv zemský; Výbor zemský Království českého; Dr. Eduard Grégr.

STERNECK, Tomáš (2006): Město, válka a daně: Brno v moravském berním systému za dlouhé války s Vysokou portou (1593–1606). Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i.

ŠIMANDL, Josef; MÁDR, Otto; BARTOŇ, Josef; HLAVSOVÁ, Jaroslava (2004): Jak zacházet s náboženskými výrazy: Pravopis, výslovnost, tvary, význam. Praha: Academia.

ŠIMEČKOVÁ, Marta (2022): Dynamika kulturní češtiny 16.–18. století: Čtyři případové studie z roviny hláskosloví. Praha: Academia.

VOIT, Petr (2006): Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století: Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha: Libri.

VOIT, Petr (2013): Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I: Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557. Praha: Koniasch Latin Press.

VOIT, Petr (2014): Neslavné začátky slavného tiskaře Jiřího Melantricha. In BAĎUROVÁ, Anežka; BOLDAN, Kamil; JELÍNKOVÁ, Andrea; VACULÍNOVÁ, Marta (eds.). Humanismus v rozmanitosti pohledů: Farrago festiva Iosepho Hejnic nonagenario oblata. Praha: Knihovna Akademie věd České republiky, v. v. i., s. 285–296.

logo ÚJČ Copyright © 2006–2024, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2024, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2024, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety a 8 měsíci; verze dat: 1.1.25
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).