12. To poznavše zeman hrdý nad zázrakem se diví,
a ačkoliv srdcem tvrdý, velkou svátost v tě vidí.
Odtudž klekna hned před tebou, žádá za odpuštění,
a abys sám živ byl sebou, dává ti propuštění.
13. Propuštění sice béreš, však i pánu domlouváš:
„Tvůj zlý život, který vedeš, již budoucně zanecháš.“
A hle, zeman, jako Šavel na slova spasitele,
proměniv se jako Pavel, obnáší Krista v těle.
14. Ó, lékaře vyborného, který tak uzdravuje,
hnedle jak jen káže slovo, již duši napravuje.
Ach, kdož by pak jemu nechtěl docela se svěříti?
Ach, kdož by vroucně nedychtěl od něho pomoc míti?
15. Dychťme, dychťme, pospěchněme všichni k tomu lekaři.
Prosme, křičme jednorčeně, pomos duším v své tváří!
Když uhlídáš, že již hynem v velikých nepravostech,
kaž, nabadej, ať nezhynem v naších naruživostech.
16. Přitom abychom tím lépejc Bohu svému sloužili,
též abychom tím důvěrnějc po spasení toužili.
Vypros zdraví, požehnání na statku i dobytku,
zaháněj zlé bes přestání od každého přibytku.
17. Máš od Boha nejvyššího obvzláštné nadání
uzdravovat hynoucího dobytka škodné rány,
též i těm, jenž vzývaj tebe a zlého se varujou,
navracet zdraví na těle, jak to zázraky kladou.
18. O spomahání dobytku, ještě když s v těle bydlel,
tuto pověst v Vestriku každej potřebnej slyšel:
K Vendelínu jíti musíš, chceš-li zdráv mít dobytek.
Onť tobě ho zas, jak skusíš, uvede na užitek.
19. Ano, i tu velikou moc nebeský král tobě dal,
aby skrz tvou silnou pomoc každej milost nabýval.
Nebo ty jsi vše věřejní patron ve vší potřebě,
odkudž jsouc všem stejně věrni, spomaháš ve vší době.
20. Pročež já se, můj patrone, k tobě zcelá utíkám.
Sklíčená jest duše moje od hříchův, jichž se lekám.
Však ale čim víc spýtuju tvoje mocné zásluhy,
tím sebe víc důvěřuju, že střeš jeji neduhy.
21. Setří tehdy nepravosti, které svědomi hryzou.
Vykoření zlé náklonosti, které duši sužujou,
aniž budoucně nenechej do hříchu hloubčejc padat,
nýbrž přísnou kázeň mně dej, jak se mám svatě chovat.
22. Zažeň taky všechnu psotu, která mysl napadá,
a rozežeň tu mrákotu, která na srdce padá,
tenkrát, když se v svých ouzkostech duše z těla ubírá
a když tělo v svých mrzkostech tomu světu umírá.
