[95v]číslo strany rukopisunenie, tehda k duovodu dostatečné jest vyznánie súsed a starých kterýchžkoli dobropověstných dvú člověkú kteréhožkoli pohlavie, jenž by pravili, že rodičové toho, jehož se týče, vždy sú domněni, že sú stáli v řádném manželství.
O dětech rozvedených manželóv
estliže muž nebo žena v cierkvi řádně spojení mají za to, že v pravém manželství stojie, avšak nestáli by, a potom snad pro příbuznost tělesnú neb duchovní aneb z hodné příčiny duchovním právem byli by rozvedeni, všichni děti, kteréž sú zplodili před rozvedením, i s tiem, kteréž žena má neb nosí v životě, ač těhotná jsúc byla by rozvedena, jsúť řádně pošlí, a v zboží rodičuov diel dědičný mají, nebo viera, kterúž sú rodičové věřili, neb domnievali se spolu řádně přebývati, ačkoli nevědomě nestáli sú řádně, tať děti činí luože řádného, neb nevědomie v této příhodě hřiech vymlúvá.
O dědičném nápadu bratří
Bratr otcóv k statku neb k zboží, kteréž muž a žena bez kšaftu sšedše pozuostavili sú, bližší jest dědic nežli bratr mateřin.
Opět ač by žena majíc statek vlastní pojala muže také statek vlastní majícieho
Umřela by oba bez kšaftu a bez dětí, tehda proti odporu přátel přirozených mužových, jakž by koli na to volali, dokáží li přátelé ženini věrohodným svědomím, že zbožie neb statek, kteréhož žádají, od jejich rodičóv a kmene té ženy jest přišlo, tehda to zbožie dědičně na ně jako na pravé dědice má příslušeti.
Opět zabitý pozuostavě ženy a syna, jehožto mátě potom muže jest pojala, jenž potom z nie děti zplodil,
