Divným smyslem často blúzi,
čině srdci těžkú núzi,
když tak neustavičnost súzi,
všemu věku
to člověku
každému poviedaji.
Slyš to mladý syn starého,
[431]číslo strany rukopisua ty, kmeti věka ctného,
praviť neustavičného
světa činy,
ty noviny
mnozíť vědúc[a]vědúc] wiedu,[1]tak emenduje Gebauer, Vilikovský „vědie“ i netbají.
Již sobě svět dědí zlosti,
mladý sě nedržie ctnosti,
staří bydlé v nemilosti,
neb bez studu
k tomu bludu
obec sě jest přichýlila.
Pravdať nemá svého věna,
vežde jejie lechká cena,
když nám ta lestná proměna
křivdu plodí
i vévodí
a viera sě zmýlila.
Auvech, nebožátka chudí,
vašěť pravda vežde blúdí,
když vás křivda světle súdí,
ktož udává,
ten ostává,
vinen, ktož nemá dáti.
Protožť sě pravdě zle ořě
déle délež a vždy hóřě,
již ty vstupují zuořě,
že mlhy mračno,
jest rozpačno
nám jasna dočekati.
Někdajší netbali na to,
by to zbožie, střiebro, zlato
vždy mrzalo jako bláto,
hřiešný vie,
proč je dědie,
trudně jeho dobývajíc.
Tehda ty bez smysla biechu,
ješto čest, zbožie mějiechu,
že tak nemúdřě zemřiechu,
v sprostné vázě,
chudě, nazě,
nás po sobě čekajíc.
Slyš to, zbožie chovateli:
pomnietiť sě razi, veli,
máš podlé chudých posteli,
k niežto spiešíš,
zbóh sě těšíš,
cele smrt před sebú máš.
Světskáť rozkoš tebú klamá,
jestiť v zemi mrzká jáma,
tať bude na věky dána,
tu súdného
přěhrozného
dne v chudobě dočekáš.
Byť sě těch hodóv dostalo
všeho zbožie platna málo
toť by sě přielišno zdálo,
na tom diele
i přietelé
druh druhu závidí.
Zbožie tvé přátely svadí
a tělo črvy navnadí
a tvé duši hřiech uvadí,
neb tvé činy
všecky vinny
na dušici povědie.
Zbožnéhoť ta hróza děsí
neb jsú přišli bludní časi,
žeť sě křivda v pravdu miesí
všěmi činy,
jakžto jiný
svět sě již ukazuje.
Zahy[434]číslo strany rukopisunula[2]text ze str. 431 pokračuje až na str. 434 a je přerušen latinským zápisem