[145v]číslo strany rukopisuan ženu za ruku vede, poče se smieti. A když se k svatému Klimentu ta žena přiblíži, nemože se sdržeti, ale inhed se svatého Klimenta oběma rukama chváti, celujíc a radoštěmi plačíci. V tu dobu svatý Kliment o tom nic [nevěda]text doplněný editorem[108]nevěda] doplněno podle KNM III D 44, od sebe ji jako zabylú honieše a na svatého Petra se hněváše. K němužto svatý Petr vece: Ó, Klimente, synu milý, co činíš, proč svú matku od sebe honíš! To svatý Kliment uslyšav, jie v tvář vzezřev, inhed ji poznal a s velikým se pláčem jie chvátil.
V ta doba svatý Petr jejie hospodynku, ješto bieše jie dna ruce zlámala, přivésti kázal a inhed ji uzdravil. Tehda svatého Klimenta mátě poče tázati, kam by otec se děl. Jiež svatý Kliment odpověděl: Tebe šel hledat, a viec se nevrátil. To ona uslyševši, těžce vzdechši, avšak se tiem méně mútieše, že bieše syna nalezla. V ten čas Aquila a Niceta tu nebiešta, ale po malé hodině přišedše, uzřešta ženu s svatým Petrem stojiece, i počešta tázati, kteraká by to žena byla. Jimažto svatý Kliment odpovědě a řka: Matka má jest, jižto mi jest buoh navrátil skrze mého mistra, svatého Petra. Jimžto svatý Petr všecko poče rozprávěti, kterak se svatý Kliment s mateří seznal. To ta dva uslyševše, zamútivše se, u velikém obdivu takto mluviešta: Ó, milý hospodine, pravé li sú toto věci, čili sen jest! K nimžto svatý Petr povědě: Nezabýváme li se my, tyto věci pravé sú. Tehda Nicet a Aquila protřevše rukú své tváři, pověděšta a řkúc: Já sem Faustin a toto Faustus, a sme bratři, kteréžto naše matka mní, bychom na moři utonuli. A to řekši, oba
