Nejjasnější a nejnepřemoženější velikomocný římský císaři a uherský, český králi, pane, pane můj nejmilostivější.

Na Vaši císařskou Milost z přinucené potřeby vznésti pominouti nemohu, kterak lstí poddaní moji městce Třebenic beze vší hodné a slušné příčiny proti mně, vrchnosti své od Vaší císařské Milosti jim nařízené a vystavené, netoliko se pozdvihovati, aby všetečně na zošklivení osoby mé nedůvodně, stížnosti nepravdivé Vaší císařské Milosti, pánům radám komory české, jakž přípisy pod literami A, B ukazují, stěžují sobě nemálo do osoby mé, jako bych jim v náboženství ňákou překážku činiti měla, dosti nešetrně suplikovati smějí. Takové neposlušnosti zámysla dopouštěti se nemaje. Na kderéžto jich suplikování nepominula sem zase odpovědi své pravdivé učiniti dle přípisu C a jest mi dosti lítostivé, že týž Třebeničtí v takové neposlušnosti a nepoddanosti svědomí mému nemálo ubližujíce, načež ode mne pomyšleno nebylo, proti mně, vrchnosti své, postaviti se smějí. Neb Vaší císařské Milosti oznámiti mohu, že maje správu, kderak všelijaké dobré a chvalitebné řády od církve svaté ustanoveny, při též obci třebenské původem a příčinou neřádných kněží téměř v nic obráceny a jako z gruntu vyplemeněny jsou, litujíc toho a nemoha se tomu déle dívati, takovému předsevzetí jich v cestu sem vkročila a vnezši tu věc na Jeho Milost knížecí pána, pana arcibiskupa pražského, aby kněze pořádného, hodného pro uvedení v dobrý řád ceremonií církevních a cnost, cti a chvály boží též obce třebenské podati ráčil, žádala. Což když se stalo a správce duchovní též obci nařízen byl, jeho sou netoliko přijíti nechtěli, ale dosti s posměchem odbyli, čehož se dověděvši, aby z malého ňákého omylu vyvedeni byli, psaní sem jim, aby z prostředku svého čtyři osoby do kláštera na Hrad pražský vypravili, učinila, vedlé kte[VIII'1v]číslo strany rukopisuréhožto