nemstíce, ale mateři naší i všeho stvoření, totiž Pánu Buohu, se svěříce, neb on toho maličkého pomstí řka: Běda světu od pohoršení. Ale skrze kohož pohoršení přijde, běda jemu. Lépe by bylo, aby mu byl zavěšen žernuov osličí na hrdle a vpuštěn byl do hlubokosti mořské. A protož vy, pane milý, z tohoto dětinského, mladého smysla můžte poznati pravej a omylnej pokoj. A že ti, ktož nebudou obráceni, totiž kolébáni jako maličtí a způsobeni, ale maličkého tohoto jednoho, totiž církev svatou, horší, že vpuštěni budou v nepokojné vroucí moře a v pokoj království buožího nevejdou, v němžto já se s vámi shledati žádám i se vší církví svatou, po všem světě rozšířenou. Amen.
[Děkování z večeře Dorotě Řéhové]text doplněný editorem[8]nadpis doplněn podle úvodního obsahu
Urozené paní Dorotě, paní Řéhové, kněz Jan, kaplan tvůj, pozdravení vzkazuji s nemenším děkováním z večeře čtvrteční, k níž si, na odchodném přistrojené, nastrojené, mně bez zasloužení i s otcem mým pozvala, na polštáři posadila, stůl obestřela, skvostnými krměmi rozličnými ozdobila, chlebem, totiž bílým i režným, polévkou s droby teplou, husí tučnou, slepicemi křehkými, jablky s vejci smaženými, masem jedlým, homolkami chutnými, ovotcem rozličným, nápojem dvojitým štědřes ozdobila. Sama si mi krájela a na talíř kladla, tudíž i otci mému. Kterakž tehdy já se mám z toho vyděkovati? Nébrž nedostatečné mi se zdá děkování přirovnané té srdečné přívětivosti, protož ostatek nahraď a odplať Pán Buoh všemohúcí za nás. Syn za syna, Otec za otce, dadouc oba Ducha svatého svého, od obojího jednostejně pocházejícího, jenž jest řekl: Kto ctí Syna, ctíť i Otce a poctíť jeho zase Otec můj, kterýž v nebesích jest. Ten tě rač poctíti, pozvanou Duchem svatým, za stolem večeře své čtvrteční, kterouž jest na památku svého odstěhování ne z Prahy na Poděbrady, ale z světa bídného do nebeské radosti ráčil skvostně přistrojiti na stole stálosti trvalé, do skonání světa nevrtké, ubrusem slávy, počestností protkaným, vobestřeném, v oplatce posvátném a v víně s vodou smíšeném, majícím v sobě velikou chuť rozkošnou, skrz tvé svrchu přimínění krmě chleba, nápoj ochutnávající znamenanou.
Tenť chléb jest běličký, bez kvasu hřícha, režností utrpení a rmucení trpkého promíšen na památku,
