spravedlností, udíráť se nám oderčením světa, totiž když pro nabytí nebeského království před křtem z satanilého světa i skutkův jeho. Tímť se ho nám s naší potřebú díl udírá. Poněvažd se jemu, jenž nic nemůž trpěti ani se dráti, naše utrpení přičítá řkoucím čtením: Království boží na síle až dosavad a násilníci lapají je. To jest, ne ti, jenž jemu násilé činí, než ti, jenž samým sobě činí násilé, tím ho sobě odírají. Ale násilímť pak jemu činěným se déře příkladem Kajfáše, jenž jest, násilé čině království nebeskému, ztrháním roucha na sobě dokázal, že jest sobě tím roucho království božího i zemského zedral, tak aby se po smrti neměl več víc obléci, zapomenuv na Johelovu radu, ješto v tom rozumu všem radí tak sobě deroucím roucho království božího řka: Rozedřete srdce vaše, a ne roucha vaše. Toť tolik zní, jako by řekl, že oddieraní srdce od světa jest sobě království božího udierati a roucho celé pak neodedřené odeřčením srdce od světa míti, že jest sobě roucho království božího zsápati. Hřešiti pak jest je samému sobě hanebně mazati příkladem oněch, o nichž jest vyrčeno v žalmu: Odiní buďte jako dvénásobním rouchem pohaněním svým; proti písmu řkoucímu: Budiž roucho tvé skvoucí; totiž nevinnností. Kterážto nevinnost jest bílému rouchu v Zevení přirovnaná, kdežto dí: Bílé roucho souť ospravedlnění svatých. Od nebeského pak království milování a upokojení utrhnouti a k zemským je věcem přispojiti jest z něho zloupenu býti, totiž raněním pekelným příkladem onoho stupujícího z Jeruzaléma pokojně nebe znamenajícího. Od hříšníkův se pak oddělovati i od jich obcování jest sobě to nebeského království roucho vymrskati aneb vyprašovati. Toť není ono čtení řkoucí: Vyjdouce z nehodného města, vymrzskejte prach od nich nabytý. Jako by řeklo, že vyjíti a odděliti se od zlých jest jaks jako vymrzskati sobě království božího roucho.

Tak o všem jiném máme rozuměti, že což my na sobě činíme a trpíme z rozkázaní božího, že nás tím vším království boží užitečně šlechtí jako křtem, když se v něm a v jiných pěti svátostech v témž křtu z podstaty spasení záležících smáčíme. Tím se nám království boží jako roucho pevností zstupuje, totiž upevňuje životem věčným v nich, čtením zaslíbeným. Sedmou pak svátostí, pokáním řečenou, jemiž se z oumysla vystříháme hříchův budoucích, zkroušení lístostivého minulých, z zpovědí, zdrželivého postu, z modliteb, z almužen, z strpení, loupeže a křivdy skládaní, jako postříhaním, majícím v sobě šartyš, bodlivé