Dřieve, nežť zvědie po hradu,
utečme s ní sami z hradu,
[3275] do korábu se oddajme[ej]oddajme] oddame,
na jich střelbu nic nedbajme.“
Poděkova Arnošt jemu
z té rady, Veclovi ctnému,
a řka: „Jedno nemeškajme,
[3280] ažť vstanú, tam se oddajme!“
Když od stola biechu vstali,
odtud všecko odebrali,
i posledky[ek]posledky] poſledty jedli biechu
a to pořádně vše činiechu,
[3285] rozkázachu pískati,
trúbiti i bubnovati.
Rozličných by hlasóv mnoho
od svého i od onoho.
Tak se jechu tancovati,
[3290] musíť panna vzhóru vstáti.
Počechuť veselie jmieti
a s ní tanec zavoditi.
Toť jie málo k mysli bieše,
a tiem zámutek větčí jmějieše.
[3295] Tuť pískáchu i hudiechu
a rozličnú kratochvíl jmějiechu.
Na to vše Arnošt hledieše,
dlúhá mu se chvíle zdáše.
A když již tancovali biechu,
[3300] všickni odpuštěnie vzechu
od krále, neb slyšeli,
že na pokoje jim kázali.
Každémuť ustlali biechu[35]za tímto slovem omylem zapsány a škrtuty verše „Wẛickni odpuſtienie wzechu Aodkrale neb ſlyẛeli“
obláště, tuť vnadu jmějiechu.
[3305] Nemějž nižádný smiechu z toho,
neb ten král měl zbožie mnoho,
jakž kto mieval kdy na světě,
ani kto bude jmieti viece.
Král ještě kratochvíl jmějieše,
[112v]číslo strany rukopisu[3310] sám dvanádstý ostal bieše.
Kázal lože připraviti,
pannu na ně provoditi.
Musíť jíti na to lože
a volající vždy: „Bože, Bože,
[3315] rač mě spěše umořiti
a toho vraha zbaviti!“
Jakž koli král pohan bieše,
však nad tú pannú nechtieše
násilé nikoli zdieti,
[3320] jedno prvé jejie milost mieti.
Tohoť jí má každý přieti,
kto chce čest[36]za tímto slovem omylem zapsáno slovo „a“ na světě mieti.
I oba jie přejíc toho,
pospiešiesta dolóv z okna toho.
Kapitola paddesátá osmá
[3325] Náhodú se pak nahodi
komorník, jenž jej proradi.
Pak tato oba jdúce,
tam ku komňatě se berúce,
navráti se jeden, chtě zavřieti
[3330] a krále svého tak ostřieci.
Arnošt k němu v dveře skoči,
tuť se s ním sem i tam ztoči
a takž u oněch dveří,
komorníkem o ně udeři
[3335] a ihned komorníka života zbavi
a svým dobrým mečem jej ohavi.
Jakž to brzo učinichu,
komorníka umrtvichu.
Slyšte, co sú nosaři vzděli
[3340] na oné drahé posteli.
Bieše ještě jich ostalo
v té komňatě velmi málo,
když tu nemilost uzřechu
a komorníku smrt odjechu,
