která přepuštěnie od boha na lidi spadáchu, o tom svědčí svaté Písmo, jenž buoh promluvil a řka: „Želeji toho, že sem kdy člověka stvořil.“ V tom hněvu jednoho dne čtrmezcietma tisícóv a jiný čas deset tisícóv lidu sešlo v brzké náhlosti, oheň s nebe přijda, mnohé spáléše. Tehdy také diáblé volnú mocí v lidi vstupováchu, potom hlad, mor i rozličná přepuštěnie na lidi přicháziechu. Potom přišedši potopa, vešken svět potopila.

Po těch časech Milosrdenstvie před buoh přistúpivši i poče pokorně mluviti a řkúci: „Viziž to, milý hospodine, že se již prvé své Spravedlivosti rady dlúho držíš, pro nižto se na své stvořenie velmi hněváš. A jižť jest čas, aby se rozpomenul na svá veliká milosrdenstvie, neb ty si ten, jenžto v svém božství milosrdenstvie neseš nade vše svá učiněnie. A když milosrdenstvie v tobě bydlí, kterak to muože býti, by se nikda nesmiloval? Která tobě chvála odtud přicházie, jenž, sa převšemohúcí hospodin, nad hubeným se stvořením mstíš? Voliv sobě milé sluhy, jichžto s srdce Duchem svatým osvěcoval, jimžto s svá tajemstvie v budúcích časech zjevoval, všecky v žaláři temném držíš. Tu si Izaiáše, Davida, Jeremiáše i jiných prorokuov zapomněl. Tu také držíš Mojžieše, s nímžto jsi někdy milostivě mluvil, jemužto s své božstvie nad přirozenie člověčie v divné brzkosti oka mženie ukázal. Tak li chceš na věky v svém hněvě zadržeti svá milosrdenstvie? Ne tak, milý hospodine, ale jižť je čas, aby se nad hřiešnými smiloval!“ Tehdy buoh Otec se na Spravedlnost ozřev, k jejie dávnému promluvení odpověděl a řka: „Zdali zapomene buoh svého smilovánie? Však jest to o mně psáno, že má milosrdenstvie jsú povýšena nade vše má učiněnie.“ K tomu Spravedlivost odpovědě: „Když jest to tak tvému božství libo, toť čas převděčný přišel nad hřiešnými se smilovati, neb tvé milosrdenstvie vždy bylo i bude na věky. Aj toť zkvetl květ, panna přečistá, všie šlechetnosti plná, jížto jméno Maria. Od niež tělesenstvie, když ráčíš, přijieti muožeš.“ Tehdy hospodin odpověděl skrze Mojžieše a řka: „Viděv, viděl sem velikú strast i núzi lidu mého i sstúpil sem.“ Jako by řekl: Milostivě sem se ozřel, abych jej vykúpil.

Tu praví svatý Bernart: „Mohla jest v rozumě o tom mluva býti, která by osoba svaté Trojice měla člověčenstvie naše přijieti, Otec i Syn i Duch svatý. Najprv se vidieše rozumu, že bóh Otec, a to proto, že v té svaté trojnosti bohu Otci moc zvláštie příslušie, a protož, že se