[I'2r]číslo strany rukopisuptala sem se jí, nač ty stohy chová, kerý ještě má. A ona řekla, kdo jest tobě vo tom pověděl? Já pošli pro šafáře. A když je pro něj poslala, tehdá ho ulála, že jest[c]jest] ge mi o tom pověděl. Což mi nejenom[d]nejenom] negednom šafář pověděl, ale mnoho jinejch mi o tom pravilo, což se vskutku nalezlo. Pak nevím, co ona tím obmejšlela. Jak tomu chudýmu záduší slouží věrně, tak jí Pán Bůh zaplatí, a žádnýho Božího požehnání nemá. V ničemž a nic dobrýho jí milo není, a taky nic dobrýho se za ní nestalo. Jestliže se Vaše knížecí Milosti ráčíte tomu dlouho dívati, ten kl[á]text doplněný editoremšter všechen přijde na skázu a v nic skrze ni. Když prší, týměř nemáme se kde skrejti, jak na klášteře, na pivovaru, na mlejně dole ve vsi, na dvoře všecky střechy a podlahy zlý i na kostele všady teče. Praví, že nebude nic opravovati, aby sobě po její smrti opravoval, kdo chce. Nevím, kam peníze dává[e]dává] diwa, žádnýho počtu ode třinácti let nedělala[f]nedělala] niedelala. Pobožnosti žádný při ní není, poddanejch k tomu nemá, aby chodili do kostela, ale nýbrž ještě jim zbraňuje. Postů žádnejch nezachovává, kdykolivěk máme půst, tehdá vona ještě tomu se posmívá, praví, že sme sobě zamyslily, co by měla nám dobrý příklad dávati. Když pak postový dni sou, tu nám dokonce nic nedává, chci-li, aby něco jedly, musím sama koupiti. A v masitý den nám dosti málo a skromě jísti dává, takže není věc možná při tom zůstati. Na nás taky nic nenakládá, nám nic nekupuje.

Naposledy, šestá, Apolina, ta mladá, vejlum[1]z latinského velum – plachetka či závoj, který se při přijetí do noviciátu vkládá na hlavu nechce přijíti, ale chce, aby s toho byla zase propuštěna, než co já jí zbraňuji, napomínám a prosím, nevím, jak by s ní bylo. A všecko skrze pannu starou se to děje, bud na ni žalováno na vejsosti za její správu a pobožnost.