Našě milá sestra Jana

do školy jest dána,

ta nevěrná rána,

ta jie provrtána.

[5] Ve škole jest známa,

tam nelehne sama,

měkká jé jest sláma.

Vrať sě, ažť neslaje máma.

„Jáť sě pak nevráti,

[10] ažť chvíli pokráci.

Milí jsú mi žáci,

chtíť mi medníka dáti.“

„A my tobě dámy,

co ve škole mámy:

[15] dvanáct žákóv, k tomu dva,

tiť sú rodem s Chvijova.

Chceš u nás přistačiti,

chcemyť dobrú mzdu dáti,

nic budeš dělati,

[20] jedno cepy sbierati.“

„Jáť jě velmi ráda,

byť byl jako puol hada,

a k tomu dvě vajci,

budu veselá hrajci.“

[25] „Moje cero Jano,

coť ve škole dáno,

u pondělí ráno,

ješto s tebú přehráno?“

„Moje milá matko,

[30] toť mi bieše sladko:

žáček nebožátko

opařil kuřátko.“

„Mój milý žáčku,

mój milý bracháčku,

[35] k nynějšiemu čásku

daj mi svú klovásku.

Jáť jé sama uvaři,

v mém hrnečku přistavi,

svú slepičku přiložím

[40] a krmičku osdobím.“

„Když přídeš po chvíle,

žák, tebe pochuchle.

Ó, předrahá ochochule,

svrbíť li tě karkule?

[45] Ostaviž se zlého,

nečiň nic dobrého!

Drž sě tohoto odpustka,

bude s tebe jeptiška.“