najzpósobilejšie dobrými obyčeji, ješto jí v ty časy v světě rovně nebylo. A proto Paris vzel ji sobě v úmysl a v žádost sobě. A tak měl po ní velikú tesknost, po té rozkošné paní, že se on na to rychtoval a myslil den a noc, kterak by mohl té krásné panie dosáhnúti tak, aby jeho manželka byla, anebo svuoj život proto ztratiti chtěl. I vystrojil se s velikým rytieřstvem i jel do té země, v nížto ta krásná paní přebývala. Tu je přivítal král Menelaus velmě ochotně a zpanile. A tázal jich, kací by lidé byli. Odpověděchu jemu řkúce: Jsme rytieři a mladí lidé, ješto pro dobré a pro poctivé jedem do jiných zemí. A tak jim král učinil velikú čest. Pak potom se přihodilo, že král Menelaus měl činiti z země, jakž i jel, a poručil králové Heleně, aby těmto neznámým hostem čest činila, doniž jsú v její službě. Pak potom pozvala králová těch neznámých hostí do svého paláce. A mezi tiem Paris mluvil tajně s královú o tom, proč by přijel do jejie země a kterak jeho srdce od nie jest zapáleno a jiné mnohé řeči mluvil Paris s královú. A moře bylo tu blízko i vtrhl královú s jejie pannami do lodie, jakožto byl dřéve zjednal, i jel chutně s ní k Troji. A když to zvědě Kastor a Parix, králové bratřie, že jich sestra pryč vzata, tu jsú jej honili na lodech, chtiece ji retovati. A zatiem se vztrže povětřie a tak, že se ti všickni ztopie na moři. A když žádný nemohl zvěděti, kterak se jim zvedlo. I mluviechu všickni lidé a řkúce: Ona jest za živa do nebes vzata, a mněli, by to bohové zjednali. A mezi tiem doptal se Menelaus, té Heleny muž, kterak jest jeho žena vzata. I jel k svému bratru Agamenovi a ten byl mocný král v Nykénie v pohanství, i žaloval mu a ten byl s tiem velmi smuten také. I jela ke všem králóm a k zemským pánóm žalujíce jim, kterak ti z Troje vzeli mu mocí jeho ženu Helenu a z země ji vezli hanebně proti její vuoli. I prosili těch všech pánóv, aby jim pomocni