[68r]číslo strany rukopisubych za to měl, že by toto řemeslo den ode dne vždycky lepší býti mělo z příčiny té, že lidé den ode dne nemocnější jsou a na zraku mdlejí, protož mnoho sklenných očí potřebovati budou.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Milostivý pane, tak jest, pravdu praviti ráčíte, ale jedinká věc kazí nám řemeslo naše, kdybych to povědíti směl, aby Vaše Milost neráčila se hněvati pro to.“ Dí k němu biskup: „Nic, my jsme tomu dobře přivykli, pověz jedině svobodně.“ „Milostivý pane, tato věc kazí řemeslo naše a strach jest, že ještě tim zahlazeno bude, nebo vy a jiní velicí páni, papežové, kardinálové, biskupové, císařové, králové, ti někdy skrze prsty hledí, ale před časy nalézá se psáno, že páni a knížata, všickni v právích čítati a jim se učiti obyčej měli, aby se žádnému bezpráví nedálo, k tomu mnoho sklenných očí mívali, takže řemeslo naše dobře stálo. Kneží také učívali se více nežli jiní, a jakž sklenné oči zahynuly, již kněží tak učení jsou, že svou povinnost ven umějí, k tomu kněh svých ve čtyrech nedělích jednou neotvírají, z té příčiny řemeslo naše zkaženo jest, a já z jedné krajiny do druhé běžím, však nikdež díla míti nemohu, ten nedosta[68v]číslo strany rukopisutek tak daleko přišel, až i sedláci v kraji dělati je obyčej mají.“ Biskup vyrozuměv tomu textu, řekl: „Eilenšpigle, poď za námi do Fraňkfurtu a chcemeť dar šeňkovati.“ I šel s nim předce.
Historia LXIII.
Kterak Eilenšpigel v Mideshaimu u nějakého kupce za kuchaře a topiče se zjednal
Rovně na cestě, kdež z senného trhu chodívá se, bydlil jeden bohatý kupec, ten času toho před tu bránu na procházku byl šel, a chtěje na zahradu svou jíti, na té cestě Eilenšpigle, na nějakém zeleném poli ležícího, nalezl, jehož pozdravil, i ptal se ho, jakého by řemesla byl a jaká by
