otsuzovánie, -ie n.; k otsuzovati
1. (koho) odsuzování, zavrhování (někoho), pohrdání (někým): ješto jsú kvapni k odſuzowani a ku potupování RokPostB 348; tiem potupováním a jedni druhých odſuzowanim skrze písma neprospějí sobě [katoličtí a kališničtí kněží] AktaBratr 1,162a; skrze odſuzowánj, kteráž na kázaních činíš [Rokycana] zjevně i v listu AktaBratr 2,36a; haněnie i otsuzovánie země České BřezKron 492
2. jur. (čí [provinilého]) odsuzování, souzení někoho, vynášení rozsudku (nad někým): když sú v tom otſuzowaṅi potupovali [účastníci koncilu] jeho [Husovy] knížky MladHusC 133b in ea sententia; od mocných i hubených…mrskánie, odſuzowanie i umrtvenie PříbrZamM 23a; toho odſuzowanie bránie [Kristova slova], které lidé v moci mají: aby soud smrti vydávali na lidi hřiešné ChelčPost 183b; vydávají se [zloději] na rozličné krádeže i bývají příčina k svému odſuzowani ChelčArc 308a
3. usuzování, tvrzení: podlé jich [dnešních českých kněží] odſuzowanie…všichni…kacíři [jsou] AktaBratr 1,15b podle jejich soudu. – Srov. otsudek 3