otplakati, -pláču, -pláče pf.; k plakati
1. komu odpovědět pláčem na pláč: jěchu sě [apoštolové] plačíce volati, až by jim mohl kámen odplakaty AnsVít 48b
2. (koho) dát pláčem průchod žalu (nad někým); koho oplakat, s pláčem oželet: relugere odplakati SlovOstřS 146; deflere odplakati SlovVeleš 94a; plakal ho [zemřelého proroka]…A když odplakal ho, řekl k synóm svým BiblPraž 3 Rg 13,31 (var. v. oplakati 1) cum planxissent; ║ když tělo v zemi puojde, tu již konec všemu bude, když odplačij, odzpievají, vodzvonie i vodřiekají RozmlSmrt 1371 když si odbudou pláč
3. relig. co [hříšného] projevit kající lítost (zvl. pláčem) nad něčím („oplakati“ 2): pravé pokánie jest…za zlé skutky minulé plakati, a ješto sú odplakani a pláčem shlazeni, aby se k nim nenavrátil AlbRájK 173 (oplakáni ~A); hoře mně, neodplaczzi li svých hřiechóv Kruml 290
Srov. oplakati