otmluvovati, -uju, -uje ipf. (pf. otmluviti); k otmlúvati
(čeho) řečí odporovat (něčemu), odmítat, odříkat (něco): ot toho sě vzdalováše [Vitoš], nechtě opatem býti, otmluwowaſſe HradProk 25a; Marimuth vadě se nebo otmluwuge VýklHebrL 212b contradicens odmlouvaje. – Srov. otmlúvati 7
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
otmlúvati, -aju, -áš, otmluvovati, -uju, -uješ ned. odpovídat, dávat odpověď; (komu čeho, proti čemu) odporovat, odpírat; (čeho) popírat; (komu co) vymlouvat, vyvracet; — otmlúvati sě, otmluvovati sě (komu od čeho) odrazovat, odvracet koho od čeho
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.