otlúčěti, -ěju, -ie ipf. (pf. otlúčiti)
1. co/koho kam oddělovat, dávat zvlášť: psy u vláščí dóm s holotami otluczyechu DalV 79,7 (psóm zvláštní dóm mějiechu ~Cr) besundern; ║ súdě [Bůh]…a rúče odluczegye, což pravého jest Pror Is 16,5 (var. a lat. v. otplácěti 2) vyčleňuje, tj. rozhoduje
2. co [nenáležitého] zavrhovat, zamítat: Spasitel otluczyege ten blud [tj. výklad přikázání] die: Ale já pravi vám LyraMat 38b excludens; skrzě něžto [tři důvody Kristus] otluczye neskrovné shromážděnie sboží LyraMat 47a excludit
3. koho ot koho odlučovat, odvracet, vzdalovat (v duchovním smyslu): převrácená myšlenie odluċegi od boha BiblLit Sap 1,3 (odlučují EvOl a ost.) separant; aby ho věčně od sebe neodluczel [Bůh] RokPostB 617 (neodlučoval ~K); ║ neodluczey [Bože] nás od své milosti KancVyš 7b nezbavuj nás své milosti
Srov. otlučovati