|
|
|
omluvovati, -uju, -uje ipf. (pf. omluviti); k omlúvati 1. koho [uvedeného v podezření] omlouvat, ospravedlňovat, hájit: neslýchaná múdrost Jezukristova: omluwugie Mojžiešě i Starý zákon MatHom 300 2. koho [nevinného] pomlouvat, osočovat, očerňovat: již otirhujú mně (omluwugyu gl.) u hospodina, a ktož mluvie zlé protivu duši méj ŽaltWittb 108,20 (sdierajú ~Klem, zdierají BiblOl, otrhují ŽaltPod, strhují ~Kap, utrhují BiblLit, utrhají ~Pad, ~Praž) detrahunt mihi; shřěšil sem…Omluwugie nevinného, křiva jeho čině AlbRájA 92a; ║ ani to, ješto die: „Řěč, kterú jste slyšeli, nenie má,“ omlvwuge to, ješto byl řekl, ktož jeho miluje, ten řěči jeho chovati má ComestC 330b nec hoc…obloquitur ei, quod dixerat neodporuje tomu Srov. omlúvati Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
omlúvati, -aju, -áš, omluvovati, -uju, -uješ ned. (o čem, co) mluvit, vykládat; omlouvat, ospravedlňovat, hájit, bránit, vymlouvat; vyčítat, předhazovat; (koho komu) hanět, tupit, osočovat, pomlouvat; obviňovat, žalovat: omlúvachu jej (Ježíše) najvyšší kněží na mnohém; — omlúvati sě, omluvovati sě omlouvat se, žádat za prominutí; (čeho) ospravedlňovat se; vymlouvat se, vytáčet se; (na koho) osopovat se, obořovat se: omlúvají sě i hněvají na ty, ješto je treskcí ze zlého Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
omlúvati, omluvovati nedok. (koho) = žalovati na koho, viniti koho, utrhati komu, vyčítati, vymlouvati Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
omluvovati nedok. = omlouvati Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|