|
|
|
omlúvati, -aju, -á ipf. (pf. omluviti); k mluviti 1. o čem, co promlouvat o něčem, řečí probírat něco, zvl. podrobně (se zdůvodněním), vykládat, vysvětlovat něco: kterak bohatstvie pýchy přispářie, tato sě řěč omluwa o tom JeronM 8b (se…mluví ~P; v nadpise); jakú výmluvností…protivníkuom odpoviedal [Jeroným] a potom při omluwal PoggioF 133a causám peroravit; ║ chtě je [dobré skutky ďábel] zbíti jedem pýchy tehdy, když chválu světskú jim [lidem] omluwa GestaB 114a doporučuje (iron.); buoh štědře své dary dává a neopakuje jich ani omluwa Astar 149a s výčitkami je nepřipomíná 2. co [nenáležité jednání] (čím) omlouvat, ospravedlňovat něco, zdůvodňovat přijatelnost něčeho: jáz hřiešný po méj křehkosti Omluwati neuměji jejie bludu ani směji HradMagd 44a; jedni, ješto své hřiechy omluwachu jiných lidí hřiechy KristA 72a; všeť to [nemravný život panstva] omluwagie kněží a mistrové jako třetí stranu cierkve satanovy ChelčSíť 39b; všecko na sobě omluwa [člověk] a nechce nikdy vinen zuostati ChelčArc 2a 3. koho (přěd kým) omlouvat, ospravedlňovat (někomu, u někoho); [proti výtkám] hájit, bránit: přěd sestrú tvú nelstivě Omluwal tě [Marii Kristus] milostivě HradMagd 33b; proti tomu [žalobě] dobří skutci jeho [mnicha] omluwachu PasMuzA 397 excusabant; z těch myšlení, ješto jedna obvinijí člověka a druhá omluwagy ŠtítBojVyš 13a defendentium; mysl naši plným svědectvím svědomie našeho aneb kárá [svatost], neb omluwa ŠtítStrah 2b defendit; falešní proroci všecko to přičesují pod vieru omluwagice je [pány], že na jich řád tak slušie ChelčPař 170b; ║ pána Ježíše omlauwal [lotr] jako nevinného HusPostTN 161a se zastával 4. koho (k komu na čem, v čem, že…) pomlouvat, osočovat, očerňovat (u někoho pro něco); [u vladaře] křivě obviňovat (obžalovávat): omluwachu mě, nebo následovách dobroty ŽaltPod 37,21 (otirhováchu mně ~Wittb, utrháchu mně BiblPad, zdieráchu mi ŽaltKlem, BiblOl, strhováchu mi ŽaltKap, haněli sú mě BiblPraž) detrahebant mihi; omluwachu jej [Krista] najvyšší kněží na mnohém. A Pilát opět otázal sě jeho řka:…vidíš li, že v mnohém tě omluwagy EvOl 254b (Mc 15,3 a 4: viniechu jej ze mnohého…v čem tě vinnie BiblDrážď, ~Ol, v mnohých věcech na tě žalují ~Lit, ~Pad, ~Praž) accusabant… in quantis te accusant; že mě [tělo] k bohu viniš [duše], darmož túláš, že mě omluwaſs Spor 82b; kdež [v domě Annášově]… mnohými řečmi omluwan [Ježíš] ZrcSpasK 78; v tak dlúhém času mne k vám omluwali, že sem kacieř PoggioF 133b; ║ vidí sě, by omlvwal [Štěpán] knihy Genesis ComestC 356b obloqui libro jako by mluvil v rozporu s knihou 5. (koho) žehrat, stěžovat si (na někoho): kakť přěd zástupem zjěvně prosí [otec za nemocného syna] Ježíšě, omluwagie jeho apoštoly MatHom 281; když co dáš komu, neomluway BiblPraž Sir 41,28 (var. v. ohyždžovati 1) ne improperes Srov. omluvovati Dolož. též za otmlúvati (BiblBosk Gn 39,10) Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
omlúvati, -aju, -áš, omluvovati, -uju, -uješ ned. (o čem, co) mluvit, vykládat; omlouvat, ospravedlňovat, hájit, bránit, vymlouvat; vyčítat, předhazovat; (koho komu) hanět, tupit, osočovat, pomlouvat; obviňovat, žalovat: omlúvachu jej (Ježíše) najvyšší kněží na mnohém; — omlúvati sě, omluvovati sě omlouvat se, žádat za prominutí; (čeho) ospravedlňovat se; vymlouvat se, vytáčet se; (na koho) osopovat se, obořovat se: omlúvají sě i hněvají na ty, ješto je treskcí ze zlého Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
omlúvati, omluvovati nedok. (koho) = žalovati na koho, viniti koho, utrhati komu, vyčítati, vymlouvati Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|