|
|
|
omluviti, -v́u, -ví pf. (ipf. omlúvati, omlúvěti); k mluviti 1. co s kým umluvit, smluvit něco, domluvit se o něčem: tuž jie oni [dva rytíři královně] odpověděchu, jakž s ní omluwili (m. u-?) biechu TristB 52a (umluvili biechu ~S) 2. co [nenáležité jednání] omluvit, ospravedlnit něco, zvl. zdůvodnit oprávněnost něčeho: milost ščedie budúcieho nemilost smilstva omluwyla, ale otce [tj. Lota] nevymluvuje ComestC 28b (~K, ~S) excusavit byla omluvou pro odporné smilstvo; tu sem já omluvil to [že nepřišel vzkaz], že TM chce je [měšťany] skoro obeslati o to ListářRožmb 1,33 (1421) zdůvodnil jsem to tím, že…; když by bylo milosrdenství a láska, …přihodilo li by se co, omluwil by to pěkně RokPostB 348 3. koho (přěd kým, proti komu z čeho, v čem [nenáležitém]) omluvit, ospravedlnit někoho (u někoho z něčeho), zvl. uvést přijatelné zdůvodnění pro něčí jednání: prosím tebe, omluw mě EvVíd 28a (L 14,18: BiblDrážď, ~Ol, měj mě omluwena EvSeit, ~Beneš, měj mě vymluvena ~Ol, BiblLit, ~Pad, vymluv mě EvPraž, BiblPraž) habe me excusatum; Omluwil ju [Ježíš Marii Magdalénu] přěd Šimonem, jenžto ju za hřiešnú počítáše PasMuzA 334 excusavit; omlvwy [Kristus] učenníky z toho, že sě nepostiechu ComestC 298b (vymluvě ~K) excusavit; těch neumiem omluwyty, ješto z úmysla v tom prolití nebo lesktání mají libost ŠtítVyš 106b excusare; toho nám za zlé jmieti nebudete a v tom i proti jiným omluvíte ListářRožmb 2,366 (1444); prosili [Vratislavští] mne velikú prosbú, abych je před VMtí…omluvil ArchČ 4,122 (1466); ║ jež Jěžíšě omluwil [lotr] a řka: Teď, jenžto nikdy zlého neučinil PasMuzA 204 se zastal 4. jur. koho, komu (čím) ospravedlnit, zprostit obvinění (za střhněm. bereden): mohú jednoho umrlého brániti, ač by jemu omluwiti chtěli PrávSasE 46a (jej omluwyty ~A a ost.) bereden; jednoho narčeného muže nemohú nic sedáním omluwiti PrávSasE 123b (tak i ost.) beweren (var.: bereden) 5. koho (přěd kým, k komu, u koho že ap.) pomluvit, nařknout, osočit (u někoho); [u vladaře] obvinit, obžalovat (zvl. křivě): ten [správce] bieše omluwen, aby utratil vše sbožie jeho [pánovo] EvSeit 145b (L 16,1: bieše omluwen přěd ním ~Víd, ~Zimn, BiblDrážď, ~Ol, omluwen bieše k němu EvOl, var. v. ohyzditi 4) diffamatus est; neroďte věřiti, bych já omluwyl vy u otcě mého; jest kto vy omluwy, Mojžieš EvVíd 7b (J 5,45: bych já žalovati chtěl…, ktoť na vás žaluje ~Praž, BiblLit, ~Pad, ~Praž, bych já vás uvinil…, kto vás uviní ~Drážď, ~Ol) quia…accusaturus sim…, qui accusat; neb vyložil [Porfyrius] Daniele, aby ho omlvwyl ComestC 233b ut infamaret; bože, jenž jsi…křivými svědky omluwen ModlLeg 5a; byl Boecius… omluwen k Dětřichovi z Berúna…, kterak by on tajně jednal a Dětřicha z Berúna že by chtěl zbaviti královstvie MartKronA 117b ward…verleidiget gegen Dietherich; obdicere omluwiti SlovOstřS 141; obloqui omluwiti SlovOstřS 141; delatus, id est accusatus osočen, omluwen, prosočen VýklKruml 224a (2 Mach 14,37: Rasiáš…zrazen jest Nikanorovi BiblMuzSZ, ~Lit, obžalován jest ~Ol, ~Pad, ~Praž); pakli s před kým jej tak neprávě omluwil, hlediž, aby před týmž jej opravil RokPostB 207 (pakli s…o něm zle, neprávě mluvil ~K); blázen příkře omluwi BiblPraž Sir 18,18 (bude příkřě láti ~Drážď, ~Ol, ~Pad, vzlaje ~Lit) improperabit; nespravedlivě nemuož jeho před právem nařéci nebo omluwiti Žilin 141b bereden Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
omluviti, -v’u, -víš dok. (koho, co, v čem) omluvit, ospravedlnit, obhájit; (co) připomenout, vyčíst, předhodit; (koho) pomluvit, osočit, obvinit: ten bieše omluven tím, jako by utratil sbožie jeho; — omluviti sě omluvit se, obhájit se, ospravedlnit se; vymluvit se na co, najít v něčem výmluvu; s omluvou odmítnout Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
omluviti dok. (koho k někomu) = obviniti, očerniti, osočiti (koho u někoho); — vymluviti; — omluviti sě = vymluviti se, ospravedlniti se Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|