obručiti, -ču, -čí pf. (ipf. obručovati); k ručiti, ruka
1. [o něčem mocném] koho zachvátit, zasáhnout, postihnout: nechať sem tiem vším obruczen, bych jediné neodlúčen byl o<t> tvé drahé milosti [Bože] UmučRoud 886; ║ by ny učili [apoštolově], v pravéj vieřě obruczyly, jiež bychom viec neostali Vít 26a udrželi, zachovali (n. upevnili?). – Srov. obdržěti 3, 8
2. co, aby…komu zaručit něco, poskytnout záruku za něco (původně rukoudáním): mě jest od své milosti odlúčil [král], však jemu <jsem> to dobře obruczil…, že bych (by rkp) chtěl v šraňky vjíti TristB 76a (~S); v tom sta mi svú věrú obruczila [dva rytíři], abyšta ji [pannu] měla v stráži TristS 183b (~B) — jur.: summus cancellarius podkomořie…, inbrigare obrwczyty, exbrigare vypraviti SlovVokKlem 176a; principalis peccunia, capitalis peccunia jistina…, inbrigare obrucziti SlovDief ad 1a. – Srov. zaručiti
Ad 1: srov. csl. obručiti ‚chytit, vzít, dostat‘ (SreznMat 2,549). – Ad 2: za lat. inbrigare stč. též zavésti