1. [o místě] zvláštní, oddělený od ostatních, ležící stranou, osamocený: když svatá Hedvika v uoblaſtyem miestě sama stojiec bohu (-uo- rkp) sě modléše PasMuzA 24 (var. v. oblášční 1); i přikáza [opat] Agapitovi, aby jemu učinil oblaſſty peléšku, aby v ní sám seděl Smaragdus OtcA 70b (~C) in cellam solitariam

2. [o chování] odloučený od společnosti, omezující se na samotu: pokora ta pak dvorstva nežádá…, vždy sobě mezi najmenšími hledá miesta…, Oblaſſtyeho sě bydla střěže ŠtítVyš 30b singularitatem fugit; obyčej [tj. styk] oblaſſty, kromě lidí, muži a ženě ŠtítMuz 8b (oblástní ~Opat)

3. zvláštní, speciální, odlišný od jevů obdobných, osobitý: každý roh dřěva toho [Kristova kříže]…, v uobláštnosti rozeznánie, má oblaſſcze své znamenie VítAlan 19a; neb jmenuje [sv. Pavel] mnohé údy toho těla [Kristova] a skutečnost jich, ovšem duchovní, kteráž se děje skrze dary ducha svatého oblaſſtie, každého údu jinak a jinak ChelčLid 92b; jestli že některé věci mnohé nebo všecky aneb některé oblaſſtie ustavuje [Kristus] ChelčLid 75b; o chlebích oblaſtich, které toliko někteří mohú poznati ChelčKap 25b

4. obzvláštní, mimořádný, nikoli běžný, nevšední: ačť by sám sobě i neučinil oblaſſtieho utrpenie posty, bděním, ranami ŠtítBes 188; nemievajte dlúhých řečí… s takými duchovničkami, ještoť chtie lidem zřědlny býti leč oblaſſtim náboženstvím ŠtítBes 171; k svým chudým přátelóm míle bývaj ščedr z oblaſczye píle RadaOtcR 290 (z uobláštnie ~K, pod. ~P)