lovec, -vcě m.
k loviti
1. kdo loví zvěř n. ryby, lovec, rybář
2. čeho (duší) uchvatitel
Sr. ducholovec, honec¹, lóvcě
Autor: Martina Jamborová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024).
lovec, -vcě, masc., Jäger; stsl. lovьcь venator. — Cum piscatoribus et louchis Reg. I, 1045 (XII stol.), lowecz rád sě trudí PilB. 23. (Paris) sě ot lowczow zblúdi AlxV. 729. Pak-li na ň (na divokého vepře) vyvrú psy vnadné, lowecz jej jako ukradne t. 1629. Dřéve lowczy sami loviechu, páni k nim na čas vyjědiechu DalC. 79. Ciesař své lowcie lovit zvěři poslal Pass. 374. Z osidla lowczow de laqueo venantium ŽKlem. 123, 7. Kuchaři, lowczy pekaři, běhaři derú jě (chudé lidí) Hrad. 106b. Ta dva (lovčí)…, jenž vládnú lowczi, pojmú s sebú dvaceti tisiec lowczuow Mill. 64a; (Kaam) jedny lowczie od druhých tak rozezná, neb jedno deset tisiec lowczuow jsú oblečeni v rúcho červené a druhé deset tisiec v rúcho blankytné t. 64b. — lowecz venator Ol. Gen. 10, 9, BohFl. 875. — Novotv. lovcě (srov. tvórcě m. tvořec): silný lowcze Comest. 21b (2).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².