|
|
|
honec¹, -ncě m. k honiti 1. honec, pronásledovatel, stíhatel 2. honec (arch.), lovec 3. honec, voják v předvoji vojska, zvl. jízdní 4. zbrojnoš, zvl. služebník nosící pánovi zbroj, panoš K 1: též za lat. insecutor, precursor; k 3: též za lat. primipilus; k 4: za lat. armiger Sr. hončí, honieř, následovník, oděnec, špičník Autor: Štěpán Šimek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024). 
honec², -ncě m. k hon 1. v pl. délková míra odpovídající ujití několika desítek kroků, kratší než „hon“(asi 153 m) 2. v pl. plošná míra různé hodnoty, malé „hony“ (asi 1,8 ha) O měrovém vymezení v. A. Sedláček, O staročeských mírách a váhách 1923, zvl. s. 17–18, sr. též rejstřík s. 16 Sr. honček² Autor: Štěpán Šimek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024).
honec, -ncě, masc., kdo honí, jede, běží, před jinými; předchůdce; při vojsku přední stráže, předvoj; Vorläufer, Vorhut; stsl. gonьcь nuntius, cursor. — Zderad honczy káza, co by tu bylo, ohledati DalC. 50, v překl. stněm.: Sderad hiez loufin dy vorrinner, die Vorrenner. Takové ť jest honcze poslalo to (dietě, Ježíš Kristus) před svým rytieřstvem Štít. ř. 33b; tyto malé dietky učiňeny jsú honczy přední vojska toho tamt. (Purgrabie) cht(ě) s honczi sě pobiti… přivede ľud až v zástavu AlxH. 7, 12. Tak to Turci učinivše své haufy sobě zřiedili a pustili hauf jeden w honcze k horám, kdež jich Charvati čekali Lobk. 151b, v honce, jako honce; a těm bylo poručeno, když by Charvati jich honcze honili, aby s zadu, když je pominau, v ně vskočili tamt.; (Charvati) uzřevše honcze Turky hned s hor táhli do polí proti nim a do rovin t. 152a. honecz praecursor BohFl. 857. — Zbrojnoš, Schildknappe: to když uzřě honecz armiger Ol. 1. Par. 10, 4; vece k svému honczy ad armigerum tamt. a Lit. tamt. — Sagittarius střělec, honecz primipilus Prešp. 933, Rozk. 1671. — honczi uspeni budú agitatores Ol. Naum. 2, 3, v Bibli 1857: vozkové usnuli; honecz agitator MamA. 16a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
*honec, plur. honci, honcě, -óv, masc., demin. z *hon, plur. hony; kus pole, pozemku, Feldstück. — Že jest prodal dědinu svú, patery honcze, kromě lauky KolAA. 120b (1516). Zastavil mu dwoge honcze dědiny orné t. 123a (1516). Že dědinu svú, patery honcze, i s tau laučkú odevzdává t. 137a (1517). Dwoge honcze dědiny s lukau KolČČ. 8a (1542). S tau dědinkau, též i s těmi honczemi vedlí špitálský dědiny t. 24b (1543). S dědinou, patery honczy, položenými mezi atd. t. 251a (1556). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
honec, -ncě m. kdo honí nebo jede před jinými; zbrojnoš; pl. honci přední stráže, předvoj Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|