krkavec, -včě m.
k krkati
pták vydávající hrdelní křik, zvl. krkavec
Dolož. též jako vl. jm. osobní Krkavec. Sr. krkan
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024).
krkavec, -vcě, masc., Rabe. — Koby neb krkawcowé RokycKl. 180a; sahan…. krkawyecz (sic) *geria, vrána… Rozk. 349; srov. krkan. — Ó by sě nevěrní krkawci naučili tomu písmu! HusPost. 96a (o kněžích?). — Kdo krká: tu ť jich (v boji) dva tisíce… kleslo těch krkawcow řeřábových Baw. 231.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
krkavec, -vcě m. krkavec; kdo „krká“, tj. nerozumně mluví
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
krkavec m. = kdo krká
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.