krkati, -aju, -á ipf.
k krk
1. (o zvířeti) vydávat hrdelní zvuky, krákat, skřehotat
2. expr. (o člověku) komu, na koho nadávat někomu, posmívat se někomu, tupit někoho
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024).
krkati, -aju, -áš, impftiv., krákati, krächzen; srov. stsl. krъknąti pipire, korkati (Mikl. Lex. s. v. krъknąti) crocitare. Z kъrk-, onomatop. — Již teprv (po smrti) se krkavci sletše, krkagícz a žerúc RokycEvJan. 363b, tu teprv kváčí, krkagi RokycPost. 185b‚ (krkavci) kváčí, krkagij RokycKl. 180a. (Havran) poče krkati Baw. 56. Havranové podlé svého obyčeje krkagij, tú svú nelepú piesní svého stvořitele chváléc Kruml. 472a. Ano tě… žáby krkagice v močidle (chváliti žádají) t. 468a. — Potupně, rouhavě mluviti. Někteří kněžie přijdúce do kostela … jeden druhým strká aneb na ňeho ošklebě sě krká HusE. 1, 300. Aby hubení na ň (na dobrého) nekrkali ChelčSíť 157b. Nikol… Davidovi se posmievala a na n krkala Kruml. 57b. A krkagycze králem židovským tě vzýváchu Kruml. 100b. Dávajíce jemu (židé Ježíšovi) poličky i zášijky na ň krkagicz jeho tázachu OpMus. 82b, na ň krkagycz jeho tázachu ML. 112b, na ň krkagice Krist. 97a (místa stejná); krkagycz na ň Hod. 41a; kyrkachu na ň Drk. 161b. Vašě nevděčnost jemu jako králi posmievajíc sě na ň krkala Kruml. 49a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
krkati, -aju, -áš ned. krákat; nerozumně, potupně mluvit, nadávat
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
krkati nedok. = skřečeti, krákati, kokrhati; potupně, rouhavě mluviti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.