|
|
|
klatva, -y f. kletva, -y f. pozd. též klatba, -y f. pozd. též kletba, -y f. pozd. též klátba, -y f. pozd. též klétba, -y f. k kléti, kléti sě 1. (ot lidí) proklínání, zlořečení, přivolávání zničujícího trestu na někoho n. něco; kletba, prokletí, zlořečenství, výrok mající přivolat zničující trest na někoho, něco; (ot Boha, kněze) prokletí, (zničující) trest, potrestání (někoho) 2. zavržení, zatracení někoho, něčeho; relig. (ot Boha) zavržení, zatracení někoho (provinilého); zbavení milosti 3. vyobcování, vypovězení, vyloučení (ze společenství) 4. eccl. jur. (církevní) klatba, trest spočívající ve vyloučení z účasti na církevním životě 5. zaklínání se, zaříkávání se, zapřísahání se 6. klení, nadávání Sr. acht, kletie, otlúčenie, otsúźenie, vyobcovánie Autor: Irena Fuková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025). 
klatva, klátva, kletva, klétva, -tba klatba, klátba, kletba, klétba, -y, fem., klatba, Fluch, Kirchenbann; stsl. klętva iusiurandum, maledictio, z klьn-, srov. kléti, klnu. Za -tb- bývá spodobou -db-. — Jal sě jest mnohými rotiti kletwamy detestari multis sacramentis JeronMus. 68. — Tiem (t. smrtelným hříchem, člověk) upadl jest před bohem w kletwu a w kletwye nemá ižádný těla božieho přijímati Štít. uč. 130b. (Hříšník) miloval kletwu… i oblékl sě w kletwu maledictionem ŽWittb. 108, 18. Spadnú na tě všěcky kletwy maledictiones Ol. Deut. 28, 15. Když to prokletie (boží) spadlo… na najprvnieho člověka…, tak téj kletwy nemohl nikte rozvázati Kat. v. 1941. — Svatý Prokop… přikáza nad ním (t. nad nemocným, posedlým) klatwu pěti Hrad. 11a, klatvu pěti = zaklínací slova (modlitbu) říkati. S klatwu cum exsecratione Ol. Num. 5, 18. — I musi papež ciesařě světiti a Čechy kletwy zbaviti a rozhřěšiti DalC. 61, kletby DalFf. tamt., klatba církevní, Kirchenbann. Kněz Vladislav kardinála do země připraví, ten zemi všie kletwy zbavi t. 75. Zvláště máme poslúchati kněží v tom, když koho vyobcijí kletwu pro neposlušenstvie kostelnie Štít. uč. 66a. Poddaní… mohú obcovati s svým pánem, když jej zajde kletwa tamt. — kletba Mus. Num. 21, 3, t. Gen. 27, 13, kletwu t. Deut. 30, 19, všěcky kletwy t. Deut. 29, 7, s klatwu t. Num. 5, 18. — klatwa anathema Rozk. 3304, Vocab. 175a, klatva též Prešp. 2146; kletwa anathema Ol. Num. 21, 3; klatba anathema RVodň. 53c; kletba anathema BohFl. (210), Ol. Súdc. 1, 17, MamA. 14a; — samé kletwy Alb. 77b, na kletby et. 32a; — kladbu Háj. 64a a j.; klátbu Br. Num. 23, 7, t. 5, 21 a j., klaadby Hrub. 252b, kládby t. 177b; klétba HusPost. 94a, tu klétbu t. 82a; kleedba Hrub. 285b, kleedbami t. 177a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klatva, klátva, kletva, klétva, kladba, kládba, kledba, klédba, klatba, klátba, kletba, klétba f. klatba; proklínání, kletba Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
klatva, kletva f. = klatba, proklínání Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|