|
|
|
kléti, klnu, klne ipf. pozd. též klnúti, klnu, klne ipf. 1. (o člověku) koho, co proklínat někoho n. něco, zlořečit někomu n. něčemu, vyslovením kletby přivolávat zničující trest na někoho, něco; (o Bohu) koho svým výrokem odsuzovat k zničujícímu trestu; přen. (o abstraktním) koho činit prokletým, způsobovat něčí prokletí 2. co zavrhovat, zatracovat; relig. (o Bohu) koho zavrhovat, zatracovat; zbavovat milosti 3. koho vypovídat, vyobcovávat 4. eccl. jur. koho exkomunikovat, uvrhovat do (církevní) klatby 5. klít, nadávat; koho nadávat, spílat, lát někomu Na základě pozdního dokladu klejte BechNeub 38b nelze vyloučit též kléti, kleji, kleje Sr. achtovati, láti, otlúčiti 5, proklínati, tupiti, vyobcovati, zlořěčiti Autor: Irena Fuková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 23. 4. 2024). 
kléti, klnu, -neš atd. (kln- pův. neslabičné), impftiv., klíti, zlořečiti, proklínati, fluchen; novotv. klnúti. Stsl. klęti, klъną exsecrari. — Ústy bláháchu i sirdcem klnyechu maledicebant ŽWittb. 61, 5, klnyechu ŽPod. tamt. Klety budú oni, ale ty požehnáš maledicent ŽKlem. 108, 28. Aby (člověk) klél HusPost. 206b. — Klel si žezlu jeho maledixisti sceptris (sic) ŽWittb. Hab. 14, kléti komu. — Budu vyklety před mým otcem ML. 17b, kléti koho. Když jeho klnyechu, neklel jich Hod. 31a. klnucze jeho maledicentes ŽPod. 36, 22; nepřietel klel mě maledixit t. 54, 13. Klety, již sě otchylijiú ot kázaní tvých maledicti ŽWittb. 118, 21. Ty nás hanieš a klnes Tkadl. 3b. Ty šeredné… Neštěstie, bych ť již uměl tě klnuti! t. 8a. — Poddaní, sluhy, čeled mohú obcovati s svým pánem, když ho zajde kletva, ani jsú u ňeho, ale nepochlebujíc jemu v tom, pro ňež jej klnu (t. kněží) Štít. uč. 66a, kléti koho, do klatby dávati. (Čechové) sliuby veliké činiechu, krčmy v svátek zapověděchu, pohřeb na poli zatratichu, robotné lidi zprostichu; ktož by to rušili, biskupem klety biechu DalC 43. To ť by málo i duchovní i světští jiné kléli HusPost. 95b. A že zvláště máme poslúchati kněží v tom, když koho vyobcijí kletvú…, moši pověděti, kteří aneb kterým činem mohú obcovati bez hřiecha s kletymy lidmi Štít. uč. 66a. Když by byla toho pilná potřeba, že bych snad byl mezi kletymy lidmi nemocen, aneb klety byl nemocen…, tak by nebyl hřiech s kletymy mluviti neb obcovati tamt. Ktož by byl nevinně klet t. 18a. Lid, ješto jest klaty pravú kletbú Kruml. 219b, lid, jenžto jsú klaty pravú klatbú Alb. 90b. — klnucze ſye a přísahajíce coniurabant JeronMus. 57, kléti sě = zaklínati se; Teofil poče ſe kleti i přísahati Baw. 440. — klety sě anathematisare Anon. 1b; haniti vel clety t. 7a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kléti, klnu (jednoslab.), -neš ned. klít; kléti koho proklínat, zlořečit, dávat do klatby; — kléti sě zaklínat se Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kléti (1. sg. klnu) nedok. = proklínati, zaklínati, dávati do klatby Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|