kláněti, -ěju, -ie ipf.
pozd. též klaněti, -ěju, -ie ipf.
k kloniti
1. co (hlavu ap.) ohýbat, naklánět, sklánět
2. co (kolena ap.) komu, ke komu sklánět na znamení úcty, díků ap.
3. koho k čemu podněcovat, popouzet, ponoukat
Sr. pokloniti
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 16. 6. 2025).
klaněti, kláněti, -ěju, -ieš, impftiv., stsl. klanjati clinare, inclinare; iterat. ke kloniti. — Kloniti, shýbati, neigen, beugen. Klanyemy tobě své srdcě Modl. 63b, klaněti komu čso. Klanyemy kolena našich srdcí t. 37b. Všichni přěd Arnošta přijdú hlavy jemu klaniegice, z vítanie mu děkujíce Baw. 266. — Klaněti sě komu = ctíti koho, sich beugen, anbeten. Klanieyte sě a modlte sě adorate Mill. 62b. Toho (Ježíše) vzývaj věrú celú, klaniege sě jeho tělu NRada 434. Abych sě klanal tvým bohóm Jiř. Kap. 4 t. j. klaňal. (Všecko) mí sě múdrý hlavě klanye Hod. 83b. Klanyem sě tobě Modl. 51b. Hvězdám sě klanyegy adorant MamA. 29b. Anebo sě jemu (obrazu, modle) klanyeite, anebo na tom život dajte Pass. 284; klanyechu sě obrazóm colebant figmenta Ol. Sap. 14, 16. — Když sě nechtěl modlám klaniti KázLeg. 96b, m. klaněti. — (Kněžie se) klániegí diáblu HusPost. 44b. — klanieti sě adorare Koř. Mat. 2, 2; klanyegie sě Ol. Gen. 33, 3; neklanyey sě t. Ex. 34, 14.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².