keř, křě, dial. křu m.
1. výhonek, ratolest
2. keř, planě rostoucí nižší dřevina n. rostlina, zvl. líska, šípek, ostružiník ap.
3. jaký („trnový“, „vrbový“ ap.) křoví, křovinatý porost
Dolož. též jako vl. jm. místní. Sr. hloh, chrást, křovina, prútek, trnie
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 6. 5. 2024).
keř, křě, masc., Staude, Strauch; stsl. kъŕь radix. — Kerz horúcí Krist. 3b; plamenného krzie Otc. 379b; z prostřědka krzie rubi Ol. Ex. 3, 2; na tom krzi Mand. 71a; we krzy in rubo Koř. Skutk. 7, 35; nade krzem t. Mark. 12, 26. Straka ze krzye a dvě do krzye BohDial. 355 (přísloví, s nímž srov. mor.: Jedna vrána do křa, druhá ze křa, = jeden hospodaří, druhý utrácí KottPřísp. I, 149). — kerz rubus, BohFl. 211, RVodň. 46d.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².