jězvina, -y f.
k jiezva
1. (v zemi) proláklina, propadlina, prohlubeň
2. (zvířecí) nora, doupě v zemi
3. ojed. křoví rostoucí v rokli (?)
4. bibl. kde (na těle) rána, porušení celistvosti kůže, „jiezva“ 1
Dolož. též jako vl. jm. pomístní Jězviny. K 3: dolož. jen v CJM 4/1,272 (1406) v souvislém latinském textu. Sr. diera, dúpě, znamenie
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 21. 6. 2025).
jězvina, -y, fem., znamení do těla vryté, cejch: ani… giezwiny na těle budete dělati sobě neque… stigmata facietis Pr. Lev. 19, 28, srov. jiezvenie. — Jáma, rokle, doupě, Grube, Höhle. Skála w giezwinu dšťem učiňenú upadla BřezSnář. 167; ta giezwina domy i stromy pohltila tamt. Lišky mají své giezwiny a ptáčkové hniezda Kruml. 317a. — Odtud jm. místní Jězviny, Jězbiny, plur.: silva Gyezwini UrbR. 397, Gezwina t. 430; z Jiezvin PoprR. 1; Jezviny, Jezbiny KotMíst.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
jězvina f. jáma, rokle, doupě
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
jězvina f. = znamení do těla vryté, cejch, stigma; — jáma, rokle, doupě
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.