hrob, -a/-u m.
sr. stsl. grobъ a hrabati
1. hrob, místo vyhrabané n. vykopané k uložení mrtvého těla
mieti jednu nohu v hrobě být jednou nohou v hrobě, být na umření
2. místo určené k uložení mrtvého těla, hrob, hrobka, sarkofág
boží hrob v. boží
3. památník (zvl. na hrobě) určený k připomenutí mrtvého, náhrobek, pomník
4. smrt
ot břicha do hrobu od narození do smrti
5. místo smutku a žalosti
Dolož. též jako vl. jm. místní Hrob. Sr. rov
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 14. 6. 2025).
hrob, -a, -u, masc., hrobka, hrob, Grabhügel, Grab. Z greb-; stsl. grobъ fovea, sepulcrum. — hrob sepulerum Prešp. 68, BohFl. 137; z hrobu Hrad. 41a, Pass. 387, ot hrobu Hrad. 34b, blízko v-hroba Vít. 41b var.; w hrobye Mast. 340, Pass. 387, na hrobu Pass. 371. (Moře), po ňemž plovú pútníci k bożému hrobu AlxV. 607 (podle rýmu bylo tu původně: k rovu). K hrobu Achillovu ad tumulum Otc.414a. K umrlčiem hrowom (sic) ZlomMus. 10, 2; hrobowe umrlčí tamt. (Sv. Jan) kázal sobě hrob učiniti ML. 78a. Neb (ty) si vytesal hrob sepulerum Pror. Isa. 22, 16. Tělo… je dlúho w hrobye hřbělo Mast. 352. Všickni, ješto w robyech (sic) jsú in monumentis EvVíd. Jan. 5, 28. — Příjm.: Hrob UrbChotěšA. 14b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².