hněvný adj.
k hněv
1. (ve funkci gen.) hněvu
2. hněvivý, naplněný hněvem, rozhněvaný
3. k hněvu náchylný, popudlivý, prchlivý
Sr. hněvitý, hněvivý, hněvotný
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 15. 5. 2024).
hněvný, adj., Zornes-, zornig. — V času hnyewnem tempore iracundiae Ol. Sir. 44, 17. Jeho (pohanského císaře) hnyewny, krutí nravi byli sě pronesli tady, ež atd. Kat. v. 8. (Srdce dobré) ani kaké hořkosti hniewne pokáže Kruml. 135b (za to je na stejných místech v Alb. 11b adv. hnyewywye, v AlbB. hnyewnye). Čtyřidcěti let hnyewen sem byl pokolení tomu offensus ŽPod. 94, 10. Z toho jí (Fabricius Dorotě) silně hniewen bieše Lvov. 76b. Pak král hnyewen sede k súdu JiřBrn. 153. — Adv. -ně hněvně: počě jim (sv. Prokop německým mnichům) hnyewnye řéci Hrad. 26a; (srdce dobré) ani kaké hořkosti hnyewnye pokáže AlbB. (za to v Alb. 11a hnyewywye).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hněvivý (jm. tvar hněviv), hněvný (jm. tvar hněven) adj. hněvivý, prchlivý; čas hněvný čas hněvu
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hněvný adj. = hněvivý; — den hněvný = den hněvu
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.