|
|
|
hnój, hnojě m. sr. hníti 1. nečistota, špína 2. trus, výkal, lejno 3. hnůj, mrva, směs steliva a zvířecích výkalů 4. hnojiště, místo, kam se odkládá hnůj 5. med. hnis, „talov“ 6. relig. mravní nečistota, poskvrna, hřích 7. relig. náboženská nečistota, poskvrnění pravé víry 8. něco bezcenného, nehodnotného Dolož. též jako vl. jm. osobní Hnój. Sr. bláto, hňus, hovno, nečistota, smetišče Autor: Kateřina Voleková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 4. 5. 2024). 
hnój, hnojě, masc.; stsl. gnoj, putrefactio, pus, stercus. Psl. gnojь, z gnei̭- putrescere. — Hnití, hnis, Fäulnis, Eiter: Vendi hnoy v kosti mé putredo ŽWittb. Habak. 16. (Muž) vyňem jehlu, prodě rány, pusti se hnog na vše strany Baw. 92. Poplove ť z rány hnuoy bielý a hustý Rhas. 81; pak-li třeba bude hnoy zaroditi t. 9. Pod nimiž (strupy) vychází talov a hnuoy Lék. 61b. hnogem chrkati ApatFr. 80a. — Hnůj, Mist: hnoy mist MVerb.; hnoy zemský stercus terrae ŽWittb. 82, 11, hnuoj zemský ŽPod. tamt.; z hnogie de stercore ŽGloss. 112, 7, ŽWittb. tamt., ŽPod. tamt.; (chrúst) hledá sobě pokojě prostřěd smrdutého hnogie Hrad. 118a; hnoy kydati Alb. 58a, hnoi kydati Kruml. 184a; hnuoy fimus BohFl. 126. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hnój m. hnůj; hnis Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hnój m. = hnůj, hnis Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|