hovno, -a n.
1. lejno, hovno (expr.), lidský n. zvířecí výkal
2. nic, nicotnost, něco bezvýznamného n. bezcenného; státi za hovno nestát za nic, být zbytečný
Sr. lajno, otoč, trus, črt. Dolož. též jako mužské vl. jm. Hovno. V některých rkp., zvláště z moravského prostředí, se objevuje diftongizace o > uo (podoba huovno) a snad i následná monoftongizace uo > u (podoba huvno).
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 5. 2024).
hovno, -a, neutr., Dreck; stsl. govьno stercus, skr. gu- cacare. — howno merdula Prešp. 442. Svině… židká jie howna HusPost. 61b. Jakožto svině neb vepř koli někde howna má po vóli Baw. 87. Vezmi chruſty černé z konſſkeho howna Chir. 323b; natluka prachu ze pſſyeho howna t. 168a; přičiň k tomu… holubych howen t. 49b. Rozespu na tvář vaši hovno svátkóv vašich HusE. 1, 130 = dispergam super vultum vestrum stercus solemnitatum vestrarum Malach. 2, 3; proto váží sobě buoh kněžské svátky za hovno HusE. 1, 130. — U velikém sě mistrovstvě znáš, však proto y howna juž nejmáš Mast. 95, i hovna, sesílení záporu. — Příjm.: Hovno Petr PoprR. 7.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².