hníti, hňú, hnie ipf.
1. hnít, být zachvácen hnilobou; (o tělu ap.) rozkládat se; (o dřevu ap.) trouchnivět, práchnivět, tlít
2. (o části těla) hnisat, být zachvácen hnisáním
3. mravně se kazit, zvl. špatným jednáním, prostředím, nečinností ap.
4. bibl. v čem, čím (závistí ap.) sžírat se něčím; na koho trápit se kvůli někomu
Sr. práchnivěti, pohníti, tléti, vyhniti, vzhníti
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
hníti, hňú, hniú, -ieš, impftiv., faulen. — To dřevo nehnie Mand. 3a. Jemu noha hnyſſie (impf.) Otc. 365a; hnigiechu střeva jich computrescebant Kladr. 1. Reg. 5, 9. Nechaj toho hnyty Chir. 20a. (Ty, mravenče) hnigeṡ v zemské skúle pohřížen Baw. 85. — Jenž hnyem tak těžcě v hřiešiech Modl. 25a, t. j. hniem. Co hnijeſs, hřiešná duše! Štít. ř. 96b, t. j. hnieš. A což má hnigici člověk, jímž by se mohl povýšiti Kruml. 10a. hnyty tabescere Anon. 7a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².