|
|
|
háncě, -ě m. k haniti, haněti 1. koho hanitel, kdo haní, tupí, (slovně) uráží 2. koho, čeho hanobitel, kdo hanobí, zneucťuje, kdo se dopouští „hanby“ 3 3. protivník, odpůrce Sr. hanebník, haněc, haněč, hanějúcí, hanič, hanitel, lájcě, pomlúvač, utrhač Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 17. 6. 2024). 
háncě, -ě, masc., hanitel, hanobitel, Tadler, Schänder. — Modlte sě za hancie své HusPost. 180b; modlte se za protivníky a za hance vaše pro calumniantibus vos Kladr. Mat. 5, 44, Pernšt. tamt., za hancze vaše EvOl. tamt., za hancze MamA. 31a. Ten bývá svuoj hanczye Vít. 43b. Mužie hanczie viri detractores Ol. Ezech. 22, 9. Nebudeš hánce criminator Kladr. Lev. 19, 16, nebudeš hancze Pr. tamt Nestávaj proti obličeji hance contumeliosi Kladr. Sir. 8, 14; množstvie hanci calumniatorum t. Job. 35, 9, množstvie hanczij Pr. tamt. (Člověk) netrpělivý, hance a rozmnožitel sváruov ChelčP. 20b. Pravdy hancze Adam. 203b. — hancze confusor Prešp. 1063, Veleš.; detractor MamA. 20a; criminator t. 17b; hancie contumeliosus Koř. Řím. 1, 30. — (Muž) bude hance mnohých žen ChirB. 37b. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
háncě, -ě m. hanitel, hanobitel Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
háncě m. = kdo haní, hanobitel Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|