farář, -ě m.
k fara a střhn. pferrer
1. farář, správce farnosti
2. duchovní
Dolož. též jako vl. jm. osobní. Sr. duchovní, kněz, plebán
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
farář, -ě, masc.; ze
stněm. pfarrâri, pfarræere =
Pfarrer. — fararz plebanus
Prešp. 943 (
srov. fara = plebs), ffararz
BohFl. 367; za fararzie našeho
ŽPod. str. 137. —
Příjm.: Fararz
UrbE. 69. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².