|
|
|
dvój adj., dvojě, dvojie f.,dvoje, dvojie n.,dvoji, dvojí pl. m. dvojí adj., dvojě, dvojie f.,dvoje, dvojie n.,dvoji, dvojí pl. m. k dva 1. dvojí, vyskytující se ve dvou různých druzích n. typech 2. v pl. (zvl. ve spojení se subst. pomnožným) ve funkci číslovky základní dva 3. v pl. (o jevu vyskytujícím se v páru) dvé, dva páry 4. v pl. (o celku složeném z několika částí) dvoje, čítající dvě části 5. dvojí, dvojitý, dvojnásobný (sr. StčS s. v. „odvojený“) 6. „dvoje“ zpodst. n. jako odkaz na dvojici vytčenou v kontextu dvojí, dvé, dvě (dále n. dříve) jmenované varianty 7. dvojě strana druhá ze stran soudního sporu (sr. StčS s. v. „obój“) Sr. obój Autor: Hana Kreisingerová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 4. 5. 2024). 
dvój: dwog diphthongus RVodň. (k 59a); strojené. — O dwoy Rozk. 263 v. dnov. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dvój, dvojě, dvoje, pozd. dvojí, -ie, -ie, numer., z dъvojь, Významem vlastně číslovka druhová = dvůj, dvojí, zweierlei, a násobná = dvojnásobný, zweifach; ale v jistých případech má význam číslovky základní, zejména když předměty počítané jsou abstraktní, nebo skupené, nebo vysloveny podstatnými jmény pomnožnými. — dwogie věc Mat. 18, dvojí, dvojího druhu věc; dwuogie věc chýlí ny k dobrému dielu Kruml. 154b; dwogye věc chýlí člověka k dělání dobrého Alb. 26a; dwoge věc AlbC. 38a; na dwogy věc Alb. 34a; dwogy věcí bude božie milovánie svrchováno na nás t. 137a; ze dwogie věci žalováchu Krist. 97b. Ktož čstie otcě a matery, dává jim buoh dwogie dary: prvý, že jest v duši spasen, druhý, že jest w dobie (var. w dobre) ščasten Hrad. 98a, dvojí dary. Dwoy užitek jest od toho Alb. 17a, dvůj, dvojí užitek. Dwoy život nalézámy neb dwoy stav bohem chválený t. 35a, dvůj, dvojí život, stav. Z té dwoge smrti jest také dwoge z mrtvých vstánie Štít. ř. 181b. Spasenie dwoge Modl. 146b. To dwoge pokánie jest atd. Alb. 47a. Jsúc dwogym svědečstvem potvrzeni Štít. ř. 40a. Tu ť móž býti dwoy rozum a obój pravý ŠtítMus. 89b. Člověk, kterýž dwoy smysl jmá Alb. 31b. V Kristovi jest dwóge znánie HusPost. 22b. V Jezukristu jest dwogye podstat Pass. 295 (2krát). Ta tvrdost srdečná jest dwuogie Kruml. 188b. dwogie nepravosti a hřiechy Pror.65b. Léta jsú dwoge VšehK. 161b. dwogym činem Alb. 52b. dwogy jsú skutci našie vóle t. 74b. Na dwogyey večeři ML. 89a. Palec má dwuoge přiehbie LékA. 13b. — dwoy (lid) sě zpoviedá Alb. 91a, dvůj lid, dvojí lid; dwogyeho lida nenie zpověd platna t. 91a; dwogy lidé v křesťanské vieře zabluzují Štít. uč. 7b. V kostele slúžili mši dwogi kněží, jeden vedle obyčeje římského kostela a druhý vedle obyčeje řeckého Lobk. 9a. Tu bliz sebe stachu dwogie, hřecké i pohanské voje AlxH. 4, 27, dwogye voje AlxV. 1281. — Moc dwoge silnějšie jest jedné ŠtítOp. 116a, moc dvojí, dvojitá, dvojnásobná. Miesto hanby dwoge pro confusione duplici Pror. Isa. 61, 7. Aby dwoge bylo toho, což sú nabierali ut sit duplum Mus. Ex. 16, 5. (Vyplatil) dwogie penieze po 12ti kop. gr. míš. KolB. 7b (1494), dvojnásobnou summu; Chocenka po zápisu položil dwogie peníze t. 23b (1495); peníze dwogieho roku položené t. 84b (1501), peníze za dva roky. — Za ty dwoge chalupy KolB. 65a (ok. 1500), dvě chalupy. (Darius) jmieše královstvo dwogye AlxV. 949. — V knihách dwogich in libris duobus Troj. 3a, předmět počítaný je pomnožný. (d)wuoge knihy Macchabeorum Mus. předml. k Mach. Jezero (vedle bojiště) honow dwogich široko krví sě téci vidieše stadiorum duorum Ol. 2. Mach. 12, 16. — dvój-ná-dsěte masc., dvojěná-dsěte fem. atd., dvanácterý, zwölferlei; z -ná-dsěte vzniká -ná-dcět atd., o čemž v. desět. Súdíce dwoy nadczet národ židovský duodecim tribus EvVíd. Luk. 22, 30; súdíce dwoynaſt národ židovský též t. Mat. 19, 28; súdiece dwogenadczte pokolenie též Lit. Luk. 22, 30. — dvój-násob atp. v. násob. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dvój, f. dvojě, n. dvoje čísl. dvojí; dvojnásobný Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|