|
|
|
dva, -ú m. num. dvě, -ú f., n. num. 1. dva; vyjadřuje stejné množství jako počet lidských očí, uší ap. čeho„dva diely“, „dvě částcě“ ap. dvě třetiny 2. zpodst. dvojice, celek skládající se ze dvou osob, předmětů, dílů ap., zvl. dvojčata 3. ve funkci číslovky druhové jako odkaz na dvojici vytčenou v kontextu dvojí, vyskytující se ve dvou dále jmenovaných variantách Dolož. též ve složených číslovkách (dva a sedmdesát, dvě stě ap.) a jako vl. jm. pomístní Dvě hůře. V mladších dokladech je duál rozvíjeného jména nahrazován plurálem. Sr. dvój, pár, suda a spojení oba dva s. v. StčS oba 1 Autor: Kateřina Voleková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 6. 5. 2024). 
dva, masc., dvě, fem. neutr., numer., card., zwei; psl. dъva, dъvê. — Kopky dwa cumulos Reg. I, 1241; silná dwa rohy AlxB. 6, 41; dwe řěcě DalH. 31; za duie neb kročějě za tři AlxB. 1, 17; (z)řiece dvu udactvo na tú t. 3, 40; po dwuv letú Pror. 77a; sse dvema dušníkoma Reg. I, 1057 (XIII stol.); slúžiti dwíema pánoma HusPost. 2a; jdieše dwiema czeſtoma MamA. 15b, t. 18b; dwá králové VelKal. 60. — dva-ná-dsěte a z toho dále -dcěte dva-ná-dcěte, -dcět dva-ná-dcět, -dcete dva-ná-dcete, -dcet dva-ná-dcet, -dcte dva-ná-dcte, -dct dva-ná-dct, -cět dva-ná-cět, -cte dva-ná-cte, -ct dva-ná-ct, -dste dva-ná-dste, -ste dva-ná-ste (-zte) dva-ná-zte, -st dva-ná-st (-zt) dva-ná-zt, dvanáct, zwölf; z -na-desěte, -na-desęte: jich viec nenie než dwanadcziete Pass. 164, já vás dwanadciet vzvolil Krist. 57b, dwanadczyet kuošuov EvVíd. Jan. 6, 12, dwanadczet muží AlxV. 1222; dwanadczet jinochóv Růž. 4, dwanaczdte (sic) let Kruml. 80a, dwanadczte apoſtolow Pass. 169, dwanaczte muži AlxH. 2, 14, dwanaczt DětJež. 2b, dwanaaczt Ben. 3. Esdr. 8, 67, dwanacz (sic) košóv EvSeitst. Jan. 6. 12, dwanaciet Koř. Mark. 8, 19, dwanadſte dní Krist. 28a, dvanaſte Pulk. 99b, dwanáſte BiblB. Mark. 8, 19, dwanaſte Mand. 33a, dwanaſte tisíc ŽPod. ž. 59 (nápis), hodin dwanaſt tamt. v kalend- (září); — jeden ze dwunadſte Krist. 57b, we dwunadczte rodiech Ol. Ex. 28, 21; dwunaczte prorokóv kosti Lit. Sir. 49, 12, na dwunadczti wolech Ol. 2. Par. 4, 4; — se dwiema na dziete voly cum duodecim bobus Ol. Num. 7, 3, se dwiema nadcziet pannami Pass. 347, dwyemanadczte jmény Ol. Ex. 28, 31, dwyemanaczt rytieřóm Kat. 136, k dwiemanadſt apoſtolom Krist. 57b. dwiemanazt mužóm Pass. 347; — do dwanadczty let ML. 42a, dwanaſti apoſtolow Koř. Mat. 10, 2; oněmi dwanadczetmy hvězdami Kruml. 294b. — dva-mezidcietma, -mez-cítma dva-mez-cítma, -medcietma dva-medcietma, mecítma dva-mecítma dvacet dva, zweiundzwanzig, z -mezidesietma: dwamezitczietma civitates viginti duac Ol. Jos. 19, 30, z popóv dwamezcietma t. 2. Esdr. 11, 22, dwametczyetma let Ben. Súdc. 10, 3, dwamecýtma tiſýců Br. (1596) Num. 26, 14. — dvakrát, zweimal: dwakrat léta ktvú osenie AlxV. 1267. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
modlitva, -tba modlitba, -dba modlidba, -dva modlidva, -y, fem., Bitte, Gebet; stsl. molitva oratio. — V svatých modlituah orationibus Túl. 25b; modlit(uami) orationibus HomOp. 154a (konec nejasný); modlitwu mú orationem ŽKlem. 4, 2, ŽWittb. tamt., ŽGlossKlem. tamt.; modlitwi jich preces ŽKlem. 33, 16. Býti na modlytwach Štít. uč. 50a. (S. Václav) na modlytwy k cěrekvi dieše DalC. 30; na modlytwye t. 37. Má modlytwa Modl. 12a, modlytba t. 33b. Mým modlytwam JeronMus. 62b. Hodný den k modlytwye jest Veliký pátek Alb. 64a, hodný den k modlitbie Kruml. 190a (místa stejná); nábožná modlitba Kruml. 74b. Bdějíce na modlytbach ML. 36b. — Jiných modlitw Hrad. 110a (2slab.); dnové postu a modlytew JeronMus. 62b. — modlitba oratio Prešp. 2274; v Prešp. 2229 je také modlitba oraculum, omylem. — Úfajíce v jeho modlidbu Mill. 15b; modlidwy říkati tamt. — Dial. modltva: modltwa má oratio ŽKlem. 140, 2, mé modltwy JeronMus. 3. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
|