dušní adj.
dušný¹ adj.
k dušě, duch
1. (o stvoření) mající duši
2. (o oběti) tvořený zvířetem, stvořením majícím duši
3. „dušnie kořenie“ léčivá rostlina užívaná proti zaříkávání ap.
Vzhledem k překrývání významů výrazů dušě a duch nelze jednoznačně určit, ke kterému z nich se dané adj. vztahuje. Sr. bezdušný
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
dušný² adj.
k dusiti
1. (o osobě) dýchavičný, ztěžka dýchající, trpící záduchou
2. (o hlasu) dusivý, sípavý
3. (o pití) působící dušnost, dýchavičnost ap.
4. těžký k dýchání, tj. nemožný k existenci, nezdravý
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
dušný, adj., dýchavičný, pak vůbec nezdravý: auripigment dobrý jest duſſnym v prsech Rhas. 33; dussny phthisicus Cath. 178a; duſſno mi všady Tkadl. 25b; naběhlo jest jemu v ni (ve vrš, Antikristovi) zlosynstva tak mnoho, že již čistým rybám duſſno jest mezi nimi ChelčP. 252b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dušný adj. dýchavičný, nezdravý vůbec
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dušný adj. = těžký k dýchání, dýchavičný, nezdravý
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.