|
|
|
dušě, -ě f. 1. dech, dýchání 2. duše, životní princip, který uniká z lidí a zvířat posledním vydechnutím 3. bibl. nositel božího Ducha, který je živé bytosti propůjčen po dobu pozemského života 4. život, žití 5. živé stvoření, zvl. člověk 6. relig. duše, duchovní rozměr člověka, „člověk vňutřní“, protiklad těla, od kterého se po smrti člověka odděluje 7. relig. koho, čí duše zemřelého, bytí člověka po smrti v duchovní podobě přen. zádušní dary 8. duch, mysl, smýšlení 9. nitro 10. alch. základní součást veškerých látek, filozofická rtuť 11. alch. podstata, souhrn podstatných vlastností; „dušě vína“ destilát vína, líh 12. přiložený lístek, douška 13. chlapie dušě v. chlapí 4 Dolož. též jako mužské vl. jm. osob. Dušě. Sr. duch, kadidlník a spojení pisková dušě s. v. StčS piskový Autor: Kateřina Voleková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 24. 4. 2024). 
dušě, -ě, fem.; plur. gen. dúš a duší. Psl. duša z dusja, z koř. dhu̯es-. — Dech, Athem. (Straba) uzřě, že jeho žena duſſyu berze, což dosiehne, to vše zdéře DalC. 20, v překl. stněm.: an dem tod lag sin wip, dušu bráti, dech popadati, umírati. Druhý juž ležě umierá, a sen ješťe duſſy zbyera AlxV. 1750, dušu sbierati, dech popadati, se smrtí zápasiti, býti v posledním tažení; (Konrat) když duſſy ſbieral, oči zavřěl, tak jež jeho bratřie již umrla mniechu Pass. 415; dci v tu hodinu duſſy ſbieraſſe t. 472; dci v tu hodinu duſſy ſbyeraſſe PassKlem. 192a; (sv. Prokop) kakžkolivěk již duſſy ſbieragie, bohu sě modle diáblu bránieše Pass. 316; (Izalda) počě jako duſſy zbierati, po Tristramovi velmi túžiec Trist. 70b; vidúc, an ſbiera ſwu duſſy drahú t. 101b; on jakžto smrtedlně raňený sbieráše duši Živ. Karl. (Výb. 1, 524); duſſy zbieram agonizo MamF. 85a, ſbyeram duſſy též SlovE. 221b. Však potom ſebraw duſſy i vece Otc. 56a, sebrati dušu, poslední síly. — (Čechové knězě Kunrata) z zemy vypudichu, řkúc: tobě ſmrdy czeſka duſſye, náhle do Němec, nyemeczka duſſye! na mezi jej vyprovodichu, pak jej na mezi zabichu, neb ť řiekal: ſmrdyt mi czeſka duſſye, právě jako umrlá kušě DalC. 71, v překl. stněm.: der bemisch odem stinkit dich an…, wan er hat gesprochin: mich stinkit an der bemisch odem recht als ein totir hunt, česká dušě, dech českého člověka. — Duše, Seele. Poděkuj, duſſie má, hospodinu anima mea ŽKlem. 102, 11 a 22, nom. m. vok. (Matky) tak ukazují, že jen těl (t. svých dítek) jsú matery, ale ne duuſſ Štít. uč. 58a; povinni smy viece našie duſy (sic) vóli ploditi, než těla Alb. 43b. Abychom pomoci žádali tak ot andělóv jako i těch duuſſ svatých Štít. uč. 103b. Osídlo zbožných duuſſ jest střiebro Pass. 626. (Lékař) hřiešných dus Hrad. 110b. Hoře těch pracných dúſſ (tak v rkp.) Štít. uč. 152a. Která j’ svatých dvvſſ útěcha Štít. ř. 52b; v pokoji svých duuſſ t. 100a; odpočinutie duſſijem vašim t. 98a; aby duſſiem… pokoj věčný dáti ráčil ŽKlem. 140a; pokoj vašim duſſem EvZimn. 12. Našim duſſem na spasenie Kruml. 138a. By j’ho (Jidášova) duſſie nešla tady, jadyž slovem zlé prorady v cělovániú dal znamenie ApŠ. 56, by jeho duše při smrti nevycházela ústy. Tak duſſie letěly hustě (do pekla), jakžto gdyž stáda rozpustie AlxB. 4, 16. Srdce jde rózno čšticí…, div že nevyskočí duſſye AlxV. 1903, žalostí. duſſy vypuditi exanimare MamA. 21b. Pokořiech duſſyu mú animam ŽWittb. 34, 13. Myšlenie… naſye duſye nepoſkwirni Túl. 31a. (Člověk) sám sa nade vše zlato draží, však pro ňe čest, duſy wazy AlxV. 628. Div, člověče, kak sě trudíš, pro zbožie svój …život vážě, i to, což jest velmi dráže, svú duſſy den za dnem topíš t. 1861. Neostavíš duſſye mé animam meam ŽWittb. 15, 10; jěli duſſyu mú ceperunt animam t. 58, 4. dus chudých tvých nezapomínai ŽKlem. 142a. Ostřiehá hospodin dus svatých svých t. 96, 10. duſu usdraviti Kunh. 150a. Činíme veliké zlé proti duſſem našim contra animas Kladr. Jer. 26, 19. — Beru to na mú vieru i na mú duſy Hrad. 84b, bráti čso na svú dušu; s tím souvisí nč.: na mou duši. Pod mau duſſij pravím tobě, že dlauho žíva nebudeš Ezop. 75b, pod mú dušú. Zamútil sě král Antiochus do duſſie (ve Vulg. jenom contristatus est) Ol. 2. Mach. 4, 37, do dušě sě zamútiti atp.; smútil sě jest do duſſie Mus. tamt. — (Ježíš) nakloniv hlavu wzda duſſy ZlomMus. 4, 1, dušu vzdáti, skonati. — (Svatý Prokop) puſty duſy z svatého těla Hrad. 21b, dušu pustiti, skonati; letě (padl) Ruben duſſiu puzztiw Jid. 104. — duſſye anima Prešp. 6, MamA. 30a; duſſye má anima ŽWittb. 6, 4, duſſiu mú animam meam ŽKlem. 34, 7, rci duſſi méj t. 34, 3; k duſſyu méj ŽWittb. 68, 19, zvratnou analogií m. duši; mnoho duſſ ApŠ. 10; s duſmy Hrad. 73a. — Z czyzolozne duſſe de meretrice MamA. 20b. — Chlapie dušě, rostlina toho jména: chlapie duſſye centrum galli MamF. 71b a RostlB. 146a, chlapie duſſe též SlovA., chlapy duſſe též RostlC. 109a; centrum galli, kadidlník, chlapij duſſe Lact. 267d. — Příjm. mužské: Duſſe NekrP., Dussye TomZ. 1392 n 31. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dušě, -ě (gen. pl. dúš, duší) f. dech; duše; sebrati dušu sebrat poslední síly; dušu vzdáti skonat, umřít; bráti čso na svú dušu přísahat na svou duši; pod svú dušú čso praviti zadušovat se Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dušě f.; — pod svú duší co praviti = zadušovati se Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|