|
|
|
dopustiti, -šču, -stí pf. k pustiti 1. koho, co kam (dolů) spustit, nechat klesnout 2. co komu, čemu, s inf., s větou obsah. dopustit, připustit, umožnit něco, nezabránit něčemu 3. (o Bohu ap.) koho k čemu (tíživému), co (tíživého) na koho, s inf., s větou obsah. dopustit něco na někoho, seslat něco na někoho 4. co, čeho komu, nad kým ap., s inf., s větou obsah. dovolit, povolit něco, svolit k něčemu, koho (vězně) k čemu (popravě ap.) vydat 5. koho, co přěd koho, ke komu ap. pustit, dovolit někomu někam vstoupit; koho k čemu, do čeho („řemesla“) přijmout do cechu, povolit tím vykonávání řemesla 6. jur. koho k čemu („právu“, „súdu“ ap. ) přiznat někomu právo např. na soudní projednání pře n. obhajobu, připustit někoho k podání námitek ap. Sr. dopustiti sě, dopúščěti, dopúščěti sě, dopuščovati, dopuščovati sě, otpustiti, přěpustiti Autor: Štěpán Šimek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 16. 6. 2025). 
dopustiti, -šču, -stíš, pftiv., zuführen, zulassen, gestatten: učinili sú, točíš dopuſtyly ſu na syniech svých neobřiezku fecerunt sibi praeputia Mus. 1. Mach. 1, 16; potřěbovali, aby jim bylo dopuſſtieno toho concedi sibi t. 2. Mach. 11, 24. Nevěra jest to, když (čeleď), chtě jeden druhého dopraviti, aby sě na ň hospoda rozhněvala, dopuſtí hospodu snad škody, staviti moha a vystřieci ŠtítMus. 32b, dopustiti koho (gen., akk.) čeho, srov. pustiti mittere; to ť by i proti hospodě nevěra byla, když by (kdo z čeledi) dopuſtil hospodu škody ŠtítOp. 374a; když (čeleď), jeden chtě druhého od hospody hněvu dopraviti hoſpody dopuſty škody Štít. uč. 64b. Proto Maria dopuẛtiena geſt k veliké bolesti HusPost. 13b, dopustiti koho k čemu. (Neemiáš) tresktal staršie a zvláště kněží, že sú trhóv v svátek dopustili HusE. 1, 132, dopustiti čeho. — d. sě dopustiti sě čeho, etwas Tadelhaftes, Böses begehen: (já) sě toho viec nedopuſſczi Krist. 30a; kterých (hřiechóv) ſem ſye dopuſtyl ML. 15b; (muž) dopuſty ſe cizoložstva, když atd. Štít. uč. 38a; czoz (= čehož) ſem dopuſtila ſe smilstvím ŽPod. 146; (David) dopuſtil ſie hanby a vraždy Kruml. 178a; odtud dopustilý, dopuščený hřiech atp., v. t. — U kniežecích dvoróv a panských, když se dopuſty něčeho někto, pokáží jeho věží; však potom u větší své dřevní cti bude než druhý, ješto j’ se nikdy věže nedopuſtyl Štít. uč. 156b, dopustiti sě věžě, vězení, konteminací z dopraviti sě věžě, srov. dopraviti sě. — d. sě dopustiti sě, t. smilstva, srov. dopúščěti. — d. sě dopustiti sě čím: čím sem, bože, zie dopuzztyl, že js’ na mě těžcě přěpustil tak rozličných pohub ztráty? AlxBM. 7, 38, = čím jsem se provinil, Gualth. 7, 19: quo crimine tantas promerui poenas; — dopuſtili ſie (t. j. dopustí-li se, přísahající), že v čem řěčí… přěkazí (přísahu), právo své ztratí ODub. 37. — V ŽKlem. 36, 3 psáno: hospodin nedopuſti, za lat.: non derelinquet, omylem m. neotstúpí. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dopustiti, -šču, -stíš dok. dopustit, dovolit, připustit; (koho k čemu) dopustit na koho co; — dopustiti sě (čím) dopustit se čeho, provinit se čím Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dopustiti dok. = svoliti, dovoliti; dopustiti se; — dopustiti koho k čemu = připustiti na koho co; — dopustiti sě něčím = spáchati něco Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|