doma adv.
k dóm
1. doma, (ve vztahu k někomu jako subjektu, objektu n. okolnostnímu určení děje) doma u někoho, v něčím domově, (v protikladu k veřejnému místu) v něčím obydlí, v něčí domácnosti, (v protikladu k cizině) v něčí vlasti, (ve vztahu k vladaři) na něčím panství; „doma nebýti“ nebýt doma, být pryč
2. bibl. (podle lat.) (o narození) manželsky, z manželského lože
Sr. domóv
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
doma, adv., zu Hause; stsl. doma domi, z býv. *domō, kteréž je z lok. *domōu Jag. Arch. 14, 151 (Zubatý). — By bylo lzě opět tomu, doma býti u svých dietek AlxV. 538; bě obyčej časa toho, jakože doma nikoho své čeledi neostavili t. 1272; paní nenie doma Rožmb. 45.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².