asponě, aspoň, adv., z
as a
poně, v. t. —
Aspoň, wenigstens, saltem. Aſ ponye pomluvím s tobú, odlehčiž tiem méj bolesti
AlxM. 66. Smilujte sě nade mnú aſ ponye vy, přietelé moji
ŽKlem. 144b. Aby (člověk) ne když zamysle smilnil, ale as pon aby v manželstvě povole žádosti své dále z cěsty nevycházal
Štít. uč. 124b. Pak-li by již který tak sprostný byl, že se nikakž nemóž naučiti (
t. dvanácti článkům víry), ale aſpon uměj vyznati, že věříš v bóh
t. 9b. Aby z lidu mého aſponye tovařišie ostali saltem socii vitae tuae
Lit. Gen. 33, 15; aby aſponye tovařišie ostali
Ol. tamt.; as ponye vy saltem
t. Job. 19, 21; aby aſpon mrzkosti přěmohl
Alb. 51b; aby aſponie skrze to poznali svój blud
Kruml. 255a, nechať aſpon za to mají
t. 295a; aſpon mé tělo pohřebeš vel
Otc. 408a. —
aspoň a: Aſpon a tu divnost jakž mohúce spatřeme, ješto j’ sě pro ny na zemi stala
Štít. ř. 22b. — aſpoṅ
alioquin HusKázB. 10b,
quatenus Lact. 249a. —
Srov. asa-poně.